Brzy ráno každou neděli si devítiletá Habiba Hatemová připraví snídani, na záda si vezme zářivě růžový batoh a naskočí do otcova auta, který ji vozí na hodiny arabštiny do nejbližší mešity na severním okraji Paříže. Stěny třídy dekorují barevné obrázky, které zobrazují způsoby, jak praktikovat některé rituály. Dále jsou zde po stěnách vyobrazeni motýli, auta či mrkve a pod každým z pojmů je napsaný jejich arabský ekvivalent.
Klečeli u zdi s rukama za hlavou. Francouzská policie zadržela stovky studentů |
„Dnes se budeme bavit o tom, co dělat, když ‚dujuf‘ přijde na večeři,“ říká učitelka Habibě a dalším několika desítkám dětí ve věku od 9 do 17 let. „Dujuf znamená hosté,“ vysvětluje, zatímco píše slovo v arabštině na tabuli.
Tento obrázek je ve Francii relativně obvyklou záležitostí v rodinách, které si přejí, aby jejich děti udržely kontakt s původní kulturou, ze které vzešly. Většina francouzských škol však neumožňuje výuku arabštiny, a tak se ji děti musí učit o víkendech v mešitách.
Přitom přibližně tři miliony lidí ve Francii používají arabštinu na denní bázi, což z ní dělá podle dat ministerstva kultury nejvíce mluveným cizím jazykem v zemi galského kohouta. Přesto její výuku musí zajišťovat soukromé školy, nebo mešity, aby vyplnily vzdělávací díru na trhu.
Francouzská vláda se však začala obávat zvyšujícího se počtu studentů arabštiny, kteří se učí mimo státní dohled. V září tak ministerstvo školství v rámci boje s extrémismem oznámilo plán na převzetí kontroly nad výukou arabského jazyka, „aby poskytovala sekulární vzdělávání raději než to poskytované asociacemi, jež mohou podnítit radikalizaci,“ uvedla tehdy mluvčí ministerstva.
Ministr školství Jean-Michel Blaquer tvrdí, že chce dát arabštině punc prestiže, jelikož jde o velice literární jazyk. Přesto však zatím nebylo ministerstvo schopné zorganizovat výuku arabštiny, ani poskytnout více detailů o samotném plánu, který by měl podpořit i výuku čínštiny a ruštiny.
Francouzské školy by totiž ve většině případů musely začít s výukou od nuly a zájem povětšinou také není vysoký. Pouze 0,2 procent všech studentů na veřejných středních a vyšších školách ve Francii ve školním roce 2017-18 se učili arabštinu, prim pak hrála angličtina, španělština a němčina.
Navíc se výuka arabštiny setkává i se společenským odporem.
Podle učitele arabského jazyka Rime Abdela Nabiho, který vyučuje na pařížské Sorboně, nemají ředitelé škol o tento jazyk zájem. „Nechceme přitahovat Araby,“ nebo naopak „Nemáme zde dost Arabů,“ říkají prý ředitelé pařížských škol. Odpor vůči arabštině se také objevuje mezi zástupci pravicového politického spektra. Například podle bývalého ministra školství Luca Ferryho vláda tímto krokem umožňuje šíření islamismu ve státních školách, které jsou dlouhodobě sekulární.
Snaha o větší kontrolu i v Německu
Řada evropských států se v minulosti snažila získat kontrolu nad svými muslimskými náboženskými obcemi tím, že definovaly jasná pravidla pro jejich činnost.
Naposledy na konci prosince loňského roku se zakladatelka liberální berlínské Ibn-Rušd-Goethovy mešity Seyran Ateşová zmínila v rozhovoru pro deník Die Welt, že by němečtí muslimové mohli v budoucnu platit jakousi „mešitovou daň“. Katolická i evangelické církve v Německu tak získávají ročně až jedenáct miliard eur, které směřují na podporu charity.
Pokud by příslušný předpis byl schválen, jednalo by se o obdobu takzvané církevní daně. Tu platí každý daňový poplatník v Německu od určité výše příjmů zároveň s daňovým přiznáním. Zaplacení daně je možné se vyhnout jedině odchodem z církve.
V září pak tamní vládní politici uvedli, že chtějí definovat vlastní, v tomto případě německý islám, a omezit tak vliv imámů placených ze zahraničí. Od definice německého islámu si ministerstvo vnitra také slibuje omezení vlivu konzervativních islámských sdružení, která bývají zpravidla velmi dobře organizována.
