Lidovky.cz

Přežil pochod smrti a tři koncentrační tábory. Kdo upadl, toho nacisté zastřelili, vzpomíná

Svět

  5:00
PRAHA - Spisovatel Pavel Taussig prošel třemi koncentračními tábory v Birkenau, Mauthausenu a Melku. Absolvoval dva pochody, při kterých mu každou vteřinou hrozila smrt. Málem byl vybrán do testovací skupiny pro lékařské pokusy, kde by jistě zemřel. Vše se mu však podařilo přežít.

Pavel Taussig s knihou Chlapec, který přežil pochod smrti. foto: Archiv Pavla Taussiga

Šestaosmdesátiletý naprosto vitální Pavel Taussig si své nejhorší chvíle prožil již jako jedenáctiletý chlapec. Dnes s relativním nadhledem vypráví příběhy o tom, jak přežil nejhorší zvěrstva historie. Měl mnohokrát štěstí. Při jeho příchodu do Osvětimi již nebyl celý transport zlikvidován. Při pochodu smrti mu pomohli cestu zvládnout lidé kolem tím, že jej postrkovali. Vše si jako 11letý chlapec zaznamenal do deníků, které mu pomohly zážitky sdílet se svými syny.

Chlapec, který přežil pochod smrti... a natruc jsem neumřel!

Zcela unikátní a ojedinělé svědectví chlapce, který přežil pochod smrti. Dětí, které přežily útrapy nacistických lágrů, bylo málo. Pokud se to někomu podařilo, byl to spíše zázrak. U příležitosti Mezinárodního dne památky holokaustu přinášíme s autorem Pavlem Taussigem dvoudílný rozhovor.

Máte zážitky z koncentračních táborů stále v živé paměti?
Ne že bych na to denně myslel, ale upřímně nebýt těch zápisků, které jsem si dělal těsně po válce, asi bych mnohé zapomněl. Navíc nerad čtu literaturu podobného typu, aby se nestalo, že bych omylem vydával cizí zážitky za své. Nečetl jsem tak ani Deník Anny Frankové, nebo podobná díla.

Ve svém životě jste měl v mnoha momentech vlastně štěstí v neštěstí. Co byl pro vás nejsilnější zážitek?
Dodatečně poté, co člověk zná všechny detaily, tak tu situaci samozřejmě vyhodnocuje jinak. Tehdy jsem si neuvědomoval, že mi někdo zachránil život, když mi řekl, abych nešel do testovací skupiny, kde bych dostal krajíc chleba navíc. Nejhezčí pro mě bylo rozhodně to, že jsem se ocitl doma a táta a máma tam již byli. To, že mi tehdy Dánové zachránili život, mi došlo, až když jsem to po sobě po letech četl.

Jaké pro vás bylo být v jedenácti letech odříznutý od rodičů?
Samozřejmě těžké. Ve svých zápiscích jsem to popsat nedokázal, protože jsem jako kluk neuměl vyjádřit své city na papír. Tak jsem jen napsal, že jsme se rozloučili. Prvních deset dní jsem byl v Osvětimi s tátou. Nechápal jsem to celé. Myslel jsem, že s ním někam půjdu a rozhodně mě ani nenapadlo, že bychom měli být rozděleni na věčné časy. Když mě pak od táty oddělili, tak mi samozřejmě bylo smutno, ale mohl jsem za ním chodit. Viděl jsem přesto, že je na tom špatně. Nebyl zvyklý na práci, která sloužila stejně jen tomu, aby dokopala vězně k smrti. Poté onemocněl a já ho až do konce války neviděl.

Pavel Taussig těsně před zatčením v roce 1944.
Tetovaná předloktí celé rodiny Taussigů.

Stýskalo se vám?
Popravdě v tom našem dětském baráku bylo tolik malérů, že člověk neměl čas příliš přemýšlet, že teď jsem bez tatínka, bez maminky. To byl jiný svět. Mnohem více mě tížilo, že jsme museli stát dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer na nástupu – apelu.

Jak to probíhalo?
Museli jsme stát vyrovnaní od největšího po nejmenšího jako dospělí vězňové, dokud nepřišla kontrola. Bylo to velice namáhavé. Tak, že člověk neměl ani sílu přemýšlet, či vzpomínat.

Celý pochod smrti ve svých denících popisujete jen v několika odstavcích. Byl jste si tehdy vědom všeho, co se kolem dělo?
Věděl jsem, jakým nebezpečím procházím, ale z mého pohledu nemělo smysl se tím zabývat. Já jsem totiž tehdy měl pocit, že to přeci každý ví. Myslel jsem si, že to nemusím extra rozebírat. Stejně jako když malý chlapec přijde domů a vypráví, co dělal ve škole Pepíček, aniž by vysvětloval, kdo Pepíček je.

Pavel Taussig v roce 1943.

Vy jste zažil dva pochody smrti...
Přesně tak. Jeden z Birkenau směrem na vlak na nejbližší nádraží. A druhý pak z nádraží do Mauthausenu. Tedy ne až do Mauthausenu pěšky, to by nešlo. Z toho nádraží odjížděly transporty směrem na západ. Nevím, jestli to bylo tím, že neměli dost nábojů, aby nás postříleli, nebo čím. Nejspíš doufali, že bude lepší když nás osvobodí Američané a ne Rudá armáda. Z té měli horor.

Jak pochod probíhal?
Pamatuji se, že jsme nastoupili po pěticích. Tehdy se ujalo, že se nastupovalo v pětistupech, aby byla snadná kontrola. Netrvalo dlouho a vše se promíchalo. Stačilo, že jste se museli poškrábat a najednou jste byli o deset řad vzadu. Přestávka byla po několika hodinách a pořád jsme museli stát. Pak se pokračovalo. Vedle nás šli vojáci.

Jak jste odhadoval čas?
Tehdy jsem si vymyslel, že se budu modlit otčenáš, abych to vydržel, abych neklesl. Říkal jsem si, že 10 otčenášů vydržím. Nebylo to proto, že bych byl věřící, ale spíš jako recitaci. Po několika desítkách otčenášů jsme dorazili ke statku, kde jsme přespali. Tam mi ukradli chleba. To si upřímně pamatuji jen ze zápisků, určitě bych si to dnes takto nevybavil.

Pavel Taussig po válce s rodiči v roce 1946.

V knize popisujete, že jste během pochodu zaslechli střelbu a bylo vám jasné, že jsou to Rusové. Jak jste to mohli vědět?
Ona to totiž byla dělostřelecká palba, což tehdy nikdo jiný nemohl být. Značně se to lišilo od zvuku pušek, který jsme slýchali pokaždé, když někoho dorazili na zemi. Každý kdo spadl a zůstal ležet, tak ho vězni odtáhli stranou, aby o něj další nezakopli a vojáci pak do něj střelili. Všichni jsme věděli, že upadnout je průser.

Tehdy když začala ta ruská kanonáda, tak nám dali povel zalehnout do příkopu, což nemuseli říkat dvakrát. Lehnout si bylo příjemné. Tam v zákopu mi dal jeden voják kus biskupského chlebíčku, což byla v té době pro mě lahůdka.

Překvapilo vás takové chování od vojáka?
Rozhodně. Nevím, jak si to vyložit dodnes. Možná se neztotožňoval s režimem, možná se nade mnou slitoval, nebo si jen chtěl vylepšit posudek, kdyby Rusové byli opravdu za rohem a pak se ptali, jestli na mě byl hodný. Bylo mi ale jasné, že kdybych při dalším pochodu upadl, tak že by do mě střelil.

S čím jste se musel po cestě potýkat?
Primárně s tím, že mě bolela noha, protože jsem neměl svoje boty. Dostal jsem jedny přidělené, které měly vzadu tvrdou patu a tlačily mě. V průběhu toho pochodu jsem si to nemohl nijak ošetřit. Trvalo to dvě noci. Pak jsme se ocitli na nádraží města Ples. Tam nás naložili na otevřené vagóny, kde si nikdo nemohl sednout a tak jsme ve stoje jeli jako sirky. Pak jsme přes Ostravu a Vídeň dojeli k Mauthausenu. A tam už to ve srovnání s mými zážitky z Osvětimi bylo opravdu o mnoho horší.

Druhý díl rozhovoru o koncentračním táboře Mauthausen, osvobození, poválečných nemocničních zařízení i nástupu komunismu si budete moci přečíst v neděli 27. ledna 2019.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.