V srpnu roku 1939 se postupně schylovalo k válce na území Evropy. Nacistické Německo se netajilo svým apetitem expandovat na východ a Stalinův Sovětský svaz si toho byl vědom. Přes nabídky ze strany Francie a Velké Británie se nakonec rozhodl uzavřít spojenectví s nacistickým Německem. Smlouvu o neútočení vyjednali Hitlerův ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop a lidový komisař zahraničí v Sovětském svazu Vjačeslav Molotov. Podle nich dostala smlouva svůj název – pakt Ribbentrop-Molotov.
Téměř polovina Rusů schvaluje pakt Molotov-Ribbentrop o neútočení SSSR a Německa |
Dohoda měla několik rovin. Zaprvé se státy dohodly na rozsáhlé ekonomické spolupráci. Sovětský svaz zásoboval nacistické Německo potravinami, palivem i například kaučukem, díky čemuž mohla německá armáda zbrojit a přemisťovat své jednotky bez ohledu na britskou námořní blokádu. To dokládá i fakt, že během invaze do Francie v roce 1940 zásobování ze Sovětského svazu posílilo.
Zadruhé se Německo a Sovětský svaz shodly, že si budou vyměňovat informace, nebudou na sebe navzájem útočit ani rétoricky, a dokonce se zavázaly, že pomocí tajné policie zabrání domácí kritice druhé strany.
„Byly podepsané 4 konvence o spolupráci Gestapa a NKVD o potlačování domácí propagandy proti druhému signatáři,“ vysvětlila pro LN Daniela Kolenovská z Ústavu pro soudobé dějiny. „NKVD podle nich zasahovalo proti lidem, kteří kritizovali nacistické Německo a naopak. Pakt tak překročil původní zahraničně-politickou sféru a dopadl i na obyčejné lidi.“
Poslední momenty před podpisem Paktu Ribbentrop-Molotov.
Zatřetí, jak dnes již víme, byl ke smlouvě ještě připojen tajný dodatek, v němž si Moskva a Berlín rozdělily sféry vlivu v Evropě. Německo se vzdalo ve prospěch SSSR svých zájmů v Pobaltí (kromě Litvy), ve Finsku a v rumunské Besarábii. Dohoda také určila budoucí podobu Polska: „V případě územního a politického přeskupování oblastí náležejících polskému státu budou sféry vlivu Německa a SSSR ohraničeny přibližně linií řek Narev, Vistula a San,“ stojí v dokumentu.
Výklad smlouvy se mění
Německá armáda vpadla do Polska ze západu 1. září 1939 a 17. září nastoupila z východu Rudá armáda. Na konci měsíce pak Německo a SSSR uzavřely novou Smlouvu o hranicích a přátelství. Do sféry vlivu SSSR připadla nakonec i Litva výměnou za části varšavského a lublinského vojvodství. Jedním z důsledků takzvaného čtvrtého dělení Polska byl i katyňský masakr, při kterém sovětská tajná policie postřílela tisíce zajatých polských důstojníků.
Když pak roku 1941 Hitlerovské Německo zaútočilo na Sovětský svaz, vše se změnilo. Pakt byl najednou interpretován jako Stalinův strategický tah, kterým si země vytvořila obranný pás z Polska a Pobaltí, a ochránila tak před nacistickou perzekucí Bělorusy a Ukrajince.
Deportations of Polish citizens from territory occupied by Soviet Union 1939-1941 as per Molotov-Ribbentrop agreement. #TruthAboutWWII #TrueHistory Source: Jan T. Gross "Revolution from Abroad". pic.twitter.com/gd69lzhUeU
— Jyrki Helin (@jjhelin67) August 20, 2019
Toto vysvětlení paktu se během pádu Sovětského svazu postupně změnilo. Rusko jako nástupnický stát připustilo existenci tajného dodatku o rozdělení sfér vlivu a smlouvu zrušilo od samotného počátku. S druhým prezidentským mandátem prezidenta Vladimira Putina se však začala interpretace paktu opět vzdalovat realitě. Rusko potřebovalo vzbudit v mladých lidech vlnu vlastenectví a domnívalo se, že toho nejsnáze dosáhne povzbuzováním její hrdosti na minulost.
„9. květen 1945 je dnes v Rusku považován za Den vítězství nad nacismem. Je pokládaný za hlavní mezník, ke kterému se dnešní Rusko v sovětských dějinách vztahuje,“ popisuje Kolenovská. „Vše, co je spojené s válkou, je předmětem velké pozornosti oficiálních kruhů a odvíjí se o toho celkový národní narativ dějin. Chtějí, aby veřejnost byla hrdá, aby zapomněla na represe, nebo aby alespoň nepředstavovaly dominantní vzpomínku. Zároveň jim důraz na vítězný konec války umožňuje spojit generace: aby vnuci ocenili své dědy.“
Hrdý národ
Veřejnosti je tak dnes předkládán jen geopolitický rámec a pakt je popisován jako obranná strategie, nebo „nutné zlo“, jak tvrdí sám Vladimir Putin. Ve svých projevech on i další přední reprezentanti Kremlu vyhýbají tématu ekonomické spolupráce i konvence mezi tajnými policiemi, což podle historiků nedává smysl.
„Říkat, že tato dohoda byla uzavřená jen proto, aby se Sovětský svaz mohl připravit na válku, přece neodpovídá realitě. Pokud se připravujete na válku, nebudete Němcům posílat kaučuk a naftu, aby mohli útočit,“ říká Kolenovská.
Historička tak upozorňuje na zásadní problém, se kterým se potýká výklad historických událostí Sovětského svazu v současném Rusku. Dějiny totiž často nevykládají historici, ale politici či spolky dbající o „dějinný odkaz“.
It was named after their respective foreign ministers, Vyacheslav Molotov and Joachim von Ribbentrop. https://t.co/Q8kdtEeVZY #BlackRibbonDay #MolotovRibbentrop80 3/25 pic.twitter.com/8aph77b6Pa
— John Suarez ن (@johnjsuarez) August 16, 2019
Rusko například ve spolupráci s Německým historickým institutem v Moskvě letos připravilo dokumentární sborník o paktu Ribbentrop-Molotov. I ve spolupráci se zahraniční institucí však vzniká problém.
Pod kontrolou rozvědky
„(Rusové) jsou schopní ve spolupráci se zahraničím vytvořit kolekce dokumentů, jejich výklad ale zůstává na každé straně. K uvedení tohoto sborníku se tak v Moskvě sešel kulatý stůl a výstup z něj se prakticky shodoval s tím, co říkají oficiální vládní kruhy,“ popisuje situaci historička. „Tento kulatý stůl pořádala Ruská historická společnost, kterou vede šéf ruské zahraniční rozvědky Sergej Naryškin. A podle toho i ten kulatý stůl dopadl.“
K Naryškinově politizujícímu výkladu se připojil šéf archivní správy Andrej Artizov, šéf Ústavu všeobecné historie Alexander Čubarjan či historička Natalia Naročnickaja, která je předsedkyní Fondu historické perspektivy. Doplnili je i představitelé armády. Výsledkem bylo zhodnocení, které odpovídá vládní interpretaci: Sovětský svaz byl k paktu Ribbentrop-Molotov donucen. Byl izolován, žádný ze států nechtěl vytvořit protihitlerovskou koalici a Stalin se státnicky rozhodl.
„Konec války i popis jejího začátku jsou natolik zideologizované, že jsou-li jediným zdrojem, neumožňují už ruské veřejnosti dívat se na svět realisticky. Lidé o okolním světě získávají mylná přesvědčení a tím pádem mají i mylná očekávání, která povedou k velkým překvapením a možným krizím. V tom si myslím, že je současný ruský tlak na výhradně pozitivní chápání role Moskvy ve druhé světové válce nebezpečný,“ říká historička Kolenovská. Dodává však, že jsou v Rusku i badatelé a spolky, jež vykládají historii na základě faktů. Například spolek Memorial byl za přínos poznání českých dějin dokonce letos oceněn českým ministrem zahraničí. „Informace jsou dostupné, a to především na internetu, ale v množství dat se málokdo orientuje a společnost tíhne k tomu naslouchat těm, které vidí nejčastěji - a to nejsou historici.“
