Švýcarská vláda před osmi lety rozhodla, že až vyprší životnost stávajících elektráren, žádné další už stavět nebude. Znamená to, že poslední elektrárna bude odpojena od sítě v roce 2034. Jedním z důvodů, proč se Švýcaři takto rozhodli, byly problémy s likvidací jaderného odpadu.
Před několika desítkami let si přitom řada států, včetně Švýcarska, s tímto problémem příliš hlavu nelámala: jaderného odpadu se jednoduše zbavovala tím, že ho vyklopila do moře. Již v roce 1999 vypracovala Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) zprávu dokumentující, jaký stát kde svůj odpad likvidoval. Například Sovětský svaz k tomu využíval Severní ledový nebo Tichý oceán, kam vyhazovali radioaktivní sudy i Japonci, Jihokorejci, Američané či Novozélanďané.
Evropské státy pak k tomuto účelu využívaly mimo jiné místa v Atlantiku u Kanárských ostrovů, v Irském moři a stejně tak i v Lamanšském průlivu. Odhaduje se proto, že na dně Atlantského oceánu se nachází přes 100 tisíc tun radioaktivního odpadu, obsaženého ve více než 222 tisících sudech. Jak nedávno uvedl list Neue Zürcher Zeitung, prohlašovaly švýcarské úřady řadu let, že v případě jaderného odpadu se jedná o středně nebo slabě radioaktivní materiál. Švýcarský inspektorát pro jadernou bezpečnost (ENSI) dodnes považuje celou záležitost za uzavřenou, a to tím spíš, že tehdy likvidovaný materiál měl údajně poločas rozpadu od 70 dní do 30 let.
Kam s jaderným odpadem? Přístup české vlády při výběru lokality vybízí k nedůvěře, líčí starostka Nového Rychnova |
Radioaktivní odpad byl převážen v ocelových sudech zalitých do betonu nebo živice a jednotlivé vlaky jely napříč Evropou až do Nizozemska. Tam byly naloženy na nákladní lodě a následně převezeny na místo likvidace, vzdálené přibližně 700 až 800 kilometrů od pobřeží Francie a Španělska. V letech 1969 až 1982 se Švýcarsko takto zbavilo 5321 tun radioaktivního odpadu.
Stačí naředit a rozpustit?
Svého času se jednalo o nejdostupnější cestu, jak se problematického materiálu zbavit. Mělo se za to, že radioaktivní látky postupně uniknou ze sudů a v mořských hlubinách se časem naředí do koncentrace, kdy nebudou škodlivé.
Jedním z důvodů, proč nakonec bylo od této praxe upuštěno, byla skutečnost, že od počátku 80. let proti tomu začal narůstat odpor veřejnosti. Mohly za to i aktivity členů ekologické organizace Greenpeace. Na gumových člunech připlouvali do blízkosti nákladních lodí převážejících sudy s radioaktivním odpadem a snažili se často i vlastními těly zabránit jejich vyhození do moře.
Irán začal vylévat beton v jaderné elektrárně u jihoíránského přístavu Búšehr |
Lodě ekologické organizace se na místa, kam byly desítky let předtím shazovány sudy s radioaktivními zbytky, v roce 2000 vrátily. Pomocí podmořských kamer se snažily dokumentovat jejich stav. Záběry kamer ale ukázaly značně neutěšené prostředí v podobě zkorodovaných sudů, a to v menší hloubce, než se čekalo.
