V továrně na veřejné mínění. Novinářka, která pronikla do trollí farmy, popisuje své zážitky
Ljudmila Savčuková.
| foto: MAFRA, Michal Sváček
Premium
Rozhovor
Praha -
Ruská novinářka a aktivistka Ljudmila Savčuková pronikla v roce 2015 do řad takzvaných trollů. Na dva měsíce se nechala v Petrohradě zaměstnat v továrně na propagandu, kde tisíce lidí píší dle zadání komentáře, články či vyrábějí videosnímky přetvářející realitu.
Tyto struktury fungují pod vedením oligarchy Jevgenije Prigožina a pracují podle zadání Kremlu. Jejich úkolem je manipulovat s veřejným míněním doma i v zahraničí, vytvářet informační chaos a ovlivňovat politické procesy, jako jsou například volby.
Savčuková před dvouměsíčním utajeným angažmá přímo mezi propagandisty celý rok studovala materiály a na misi se připravovala, během svého působení v petrohradské „fabrice trollů“ se pak snažila dozvědět se o jejím fungování co nejvíc, aby mohla poté vystoupit s výsledky svého výzkumu. Dnes je uznávanou odbornicí s neocenitelnou osobní zkušeností z výrobny dezinformací, v Rusku kvůli tomu čelí výhrůžkám. Do Prahy přicestovala na pozvání Knihovny Václava Havla a o svých poznatcích, které jsou stále aktuální, hovoří v rozhovoru pro LN.
LN: Jaký je v takové „trollí fabrice“ systém práce?
Už tím označením fabrika jste to vystihl, udivuje totiž rozsah a organizace práce. Pracují tam tisíce lidí, kteří všichni současně obracejí veřejné mínění. A takových továren je víc na různých úrovních, například i během místních voleb byly u nás v Petrohradě zainteresované dílny, které pracovaly ve prospěch gubernátorů. Systém pak záleží na tom, jakou máte v tom soukolí funkci a co píšete, nejfrekventovanější pozice je tam takzvaný komentátor. Pokud je vaším úkolem psát delší texty, dostanete zadání písemně.
Přicházejí vám tak dvakrát až třikrát denně teze, kde je nějaká zpráva a způsob, jak ji podat. Třeba: s nadšením interpretovat činy a slova Vladimira Putina. U oddělení, která píší kratší komentáře na sociální sítě, se pak pokyny dávají ústně. Každý musí napsat normu, někdy 130, jinde 80 komentářů za pracovní směnu, u blogerů osm článků denně. Pokud nestíháte, přicházejí pokuty a můžete být i vyhozeni. V každém oddělení sedí člověk, kterému se říká redaktor a ten dohlíží na práci podřízených komentátorů.
LN: Ti ale zřejmě nevystupují pod svou pravou identitou, nebo ano?
Spravují zpravidla víc účtů na sociálních sítích či vystupují pod různými jmény. Člověk tu buď sám ty účty vytváří, nebo mu kolegové předají již existující identity i s hesly. Mně třeba navrhli, abych vedla účet muže, který žije v ukrajinském Kyjevě. Platí, že čím zajímavější účet si vymyslíte, tím lépe. Byly tam v tomto smyslu vypiplané projekty, identity lidí, které obsahovaly jen minimum informací politického charakteru, i když byly ve skutečnosti nejdůležitější.
Zlomovým momentem byla pro Ludmilu Savčukovou Němcovova vražda.
Ruskou společnost přitahují magické osobnosti, a tak jsme třeba vytvářeli účet ženy, která provádí různé čarovné rituály a předvídá budoucnost. Všichni v místnosti jsme pak psali komentáře k tomuto jednomu jedinému účtu. Byl o něj zájem, vedení do něj vkládalo obrovské naděje, a plánovalo dokonce rozšíření o další mediální prvky včetně videa. Vždycky se dbá na to, aby autor zabalil dané sdělení do nějaké omáčky, třeba v případě blogerů jsou to osobní informace, jako: studuji v Moskvě, žiji na předměstí, baví mě sledovat sci-fi filmy a podobně.
LN: Zmínila jste dvě různá oddělení. To je organizace práce rozdělená podle žánrů, které komentují?
Všechno je rozčleněné. Existují komentátoři běžných médií, komentátoři sociálních sítí jako Facebook, Twitter, Vkontakte, blogeři, kteří mají své podrobné účty a píší na různé stránky... Součástí je i tým karikaturistů či videoblogeři. Za mého působení ještě v té samé budově pracovaly redakce falešných médií, ty se ale rozrůstaly do takových rozměrů, že se musely přestěhovat do jiné budovy. Ve druhém patře pak pracovali cizojazyční komentátoři, kteří podléhají utajení a jsou oddělení od ostatních. Mají dokonce svoji jídelnu, nechodí na oběd do města jako jiní, a považují se za nejvyšší kastu v oboru.
LN: Mezi trolly funguje kastovnictví?
Projevuje se tam určité profesionální rozvrstvení. Nejhorší postavení mají komentátoři sociálních sítí, jsou to nepříliš vzdělaní a nijak zvlášť šikovní lidé. Tam berou každého, kdo přijde – a podle toho to vypadá. Dokonce najali učitele ruštiny, aby je doučoval jazyk a opravoval chyby. Elitou jsou komentátoři píšící v cizích jazycích, zejména v angličtině, kteří se podílejí na konkrétních projektech, třeba, jak jsem zjistila, na ovlivňování voleb.
LN: Kolik si běžný troll vydělá? Uživí se?
Vydělávají víc než běžní novináři. Je to v průměru od 40 tisíc rublů měsíčně (14,5 tisíce korun – pozn. red.). To sice není žádný zázrak, ale pro studenty a lidi po škole to jsou docela slušné peníze. Musíte brát, že tam pracuje většinou mládež, která začíná svoji kariéru a jen tak někde takový plat nedostane. Lidé pracující v angličtině jsou na tom samozřejmě lépe, těm začínají platy na 60 tisících rublech (21,5 tisíce korun). Pro srovnání – moje máma má důchod deset tisíc rublů (3600 korun).
LN: Jak je možné identifikovat falešné účty či média a aktivity trollů?
Pro člověka neznalého metodiky, kterou tito lidé používají, je to velmi obtížné. U článků je dobré věnovat pozornost tomu, zda text používá některá klíčová slova jako třeba Rusko, USA či hashtagy (#), aby mohl být vyhledán. Účty na sociálních sítích se daly dříve poznat podle toho, že byly poměrně nedávno založené, s malým množstvím přátel.
Teď už to ale platit nemusí. Trollové používají určitý způsob myšlení a vyjadřování, třeba se obracejí na emoce takovým způsobem, jak to u běžného člověka nefunguje. Nikdo z nás třeba nemůže říct, že by z celého srdce nenáviděl Američany či Ukrajince, a dokonce i pokud by tomu tak přece jen bylo, nebude to psát stokrát za den. Podezřelá je i přílišná aktivita na sítích – nikdo přece nemá tolik času, aby mohl celý den chrlit komentáře, musí se taky starat o rodinu a vydělávat peníze.
LN: A jak se můžeme proti trollingu coby novému informačnímu fenoménu bránit?
Je možné mazat účty, jenže tak nad tou mnohatisícovou armádou nezvítězíte a údery často padají vedle. Facebook například smazal i můj účet a dlouho jsem nemohla dosáhnout jeho obnovení. Skutečně účinný nástroj se teprve hledá. Já navrhuji sankce, třeba zákaz vstupu do zemí Evropské unie. Pro všechny – řadové trolly, ale i žurnalisty pracující podobným způsobem v běžných médiích, kteří každý den pomlouvají Evropu, a přitom tam jezdí na dovolenou.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
