Lidovky.cz

Migrační krize v číslech. Do Evropy stále proudí nejvíc Syřanů a Afghánců, na třetím místě je ale změna

Svět

  5:00
Od počátku bezprecedentní migrační vlny, která zasáhla evropský kontinent, uplynulo pět let. Tehdy v roce 2015 zaznamenal Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) téměř milion migrantů. Od té doby podle dat Eurostatu, evropské statistické agentury, obdrželo 27 členských států Evropské unie zhruba 4,32 milionu unikátních žádostí o azyl.

Uprchlíci ze Sýrie (ilustrační snímek). foto: Reuters

Zvládneme to, řekla před pěti lety k uprchlické krizi Merkelová. Povedlo se?

Některé osoby vyhnala z domovů válka s radikálními teroristickými organizacemi, takzvaným Islámským státem či afghánským hnutím Taliban. Jiní se dali do pohybu z důvodů ryze ekonomických, tedy s vidinou lepších zítřků.

Od počátku byly využívány tři hlavní migrační trasy: „Balkánská“ směrem z Turecka přes Řecko, kterou v roce 2015 využilo dle UNHCR zhruba 70 procent všech běženců. Dále pak „Středomořská“ do Itálie a do třetice „Západní“ do Španělska a Francie, které se staly vytíženějšími až po roce 2016.

Podle dat Eurostatu pocházelo na počátku krize v roce 2015 nejvíc uprchlíků ze Sýrie (zhruba 360 tisíc lidí), Afghánistánu (zhruba 180 tisíc) a Iráku (120 tisíc). Syřané a Afghánci dominují i statistikám pro rok 2019 a první čtvrtinu letošního roku. Na třetí místo se ovšem nově vyhoupla Venezuela, zatímco Irák skončil až jako pátý. Nových žádostí však bylo znatelně méně: zhruba 94 tisíc Syřanů, 67 tisíc lidí z Afghánistánu a asi 32 tisíc z Iráku. Dohromady přišlo ve zmíněném období celkem zhruba 763 tisíc lidí (zhruba 612 tisíc pouze za 2019) ze států mimo Evropu hledajících v ní azyl.

Exponované jižní státy

Pomineme-li Německo, mířili migranti v letošním roce v největším počtu do Španělska (zhruba 151 tisíc lidí žádajících poprvé o azyl), Francie (zhruba 150 tisíc) a Řecka (zhruba 95 tisíc).

Před pěti lety směřovalo podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) zhruba 82 procent příchozích do Německa. Na dalších místech následovaly Maďarsko, Švédsko, Rakousko, Itálie a Francie. V Maďarsku požádalo dle Eurostatu tehdy o azyl 177 tisíc lidí. To ovšem souviselo s tím, že země v té době uzavřela své hranice a uvízlo tady velké množství lidí. Většina z nich se později vydala do Německa. Švédsko tenkrát registrovalo zhruba 156 tisíc žádostí, Rakousko přibližně 86 tisíc.

Od počátku uprchlické krize uběhlo pět let.

Nápor žádostí o azyl podobný tomu v roce 2015 pokračoval i v roce 2016, kdy krize dosáhla svého vrcholu. V celé EU o azyl zažádalo dle Eurostatu 1 220 000 lidí, z čehož 95 procent žádalo poprvé. Merkelová se poté výrazně podílela na vzniku migrační dohody mezi EU a Tureckem v březnu 2016 ve snaze omezit právě trasu přes Balkánský poloostrov. Turecko v současnosti zadržuje čtyři miliony uprchlíků, z toho zhruba 3,5 milionu ze Sýrie. Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN jde o největší populaci přechovávaných uprchlíků na světě.

Tuto pozici využívá Turecko jako politickou páku vůči Evropě, jak bylo možné sledovat na konci února 2020 při dění na turecko-řecké hranici, kde se začaly shromažďovat desetitisíce uprchlíků, kteří dostali nepravdivou zprávu, že hranice je otevřena. Prezident Erdogan následně prohlásil, že migrační dohoda potřebuje aktualizovat. Výměnou za zadržování migrantů doposud Turecko dostávalo finanční pomoc z Bruselu, příslib bezvízového styku pro Turky a možnost obnovení jednání o vstupu Turecka do EU.

Dělící linie

Migrační krize svého času odhalila zcela odlišné pohledy na její řešení. Ukázalo se to na lítém boji, který se strhl na podzim 2015 okolo návrhu na zavedení systému přerozdělování příchozích v rámci Unie dle předem daného klíče. Dělicí linie probíhala mezi státy bezprostředně zasaženými uprchlickou vlnou, jako byly třeba Itálie či Řecko, a vnitrozemskými státy, jimž se vlna relativně vyhnula a kam zároveň migranti příliš nechtěli. 

Pouliční umělec Banksy vypravil do Středomoří loď kvůli záchraně migrantů, ta teď volá o pomoc

To platilo pro státy visegrádské čtyřky (V4), které argumentovaly především národní suverenitou, záporným vztahem veřejnosti k cizincům či nedostatečným technickým a finančním zázemím. Spor se dostal až k Soudnímu dvoru EU v Lucemburku, který rozhodl, že Česko, Maďarsko a Polsko nesplnily své závazky, verdikt však neměl žádné právní důsledky. I proto, že od uprchlických kvót mezitím Evropská unie upustila.

To ovšem neznamená, že by návrhy na přerozdělování utečenců jednou provždy skončily. V roce 2019 uzavřela skupina států EU – Německo, Francie, Itálie a Malta – dohodu o sdílené odpovědnosti při přebírání a následném přerozdělování migrantů zachráněných ve Středozemním moři, a to v očekávání, že se k původní čtveřici časem připojí další členské státy.

Český premiér Andrej Babiš na zmíněnou aktivitu tehdy reagoval slovy: „Nechápu, proč se toto téma vrací na stůl.“ Důležité je dle něj řešit situaci přímo v Sýrii a v Africe. Celounijní řešení tak po celou dobu stojí uvázlé na stejném mrtvém bodě.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.