Zlikvidovat. Už Litviněnkova vražda naznačila, že se Rusko stále více vrací k sovětským praktikám
Rusko se stále více vrací k sovětským praktikám.
| foto: Pixabay.com
Premium
Ruské komando 29155, které vyhodilo do vzduchu muniční sklad ve Vrběticích, se specializovalo kromě záškodnictví a převratů také na vraždy oponentů Kremlu. Navazovalo přitom na tradice ze sovětských dob, kdy rozvědka zabíjela a unášela ve velkém. Na rozdíl od USA se však nezaměřují jen na teroristy.
Přišli jsme na zajímavý nový přístup. Tak cituje ve svých pamětech sovětský přeběhlík Kanatžan Alibekov plukovníka sovětské tajné služby KGB Valerije Butusova. Ten měl na starosti technickou stránku operací zaměřených na likvidaci nepohodlných osob a s Alibekovem, který byl zástupcem ředitele organizace Biopreparát odpovědné za podstatnou část sovětského výzkumu biologických zbraní, probíral, v jaké formě vraždící preparáty používat.
„Řekněme, že na volant u auta nastříkáme nějakou látku. Pak spíš půjde o to, zda ji řidič buď vdechne, nebo se s ní dostane do kontaktu dotykem. Spolehlivost je prakticky zaručena,“ svěřil se Butusov Alibekovi. Rozhovor spolu oba vedli někdy v 80. letech a paměti vyšly koncem let devadesátých. Tehdy ještě nebylo nic známo ani o nervově paralytickém jedu novičok, který se nejčastěji praktikuje právě nanesením na kliku, oblečení či nějakou část povrchu, ani o vraždách organizovaných ruskými tajnými službami.
Litviněnko a Skripal
Až teprve koncem roku 2006 šokovala svět zpráva o otravě bývalého důstojníka Federální bezpečnostní služby (FSB) Alexandra Litviněnka radioaktivním poloniem. Bylo to v době, kdy ruský prezident Vladimir Putin podepsal zákon legalizující politické vraždy, nicméně rozvědka už měla na kontě několik takových akcí zaměřených hlavně na čečenské povstalce, to ale nikomu doma ani ve světě až tak moc nevadilo. Až Litviněnkova vražda naznačila, že se Rusko stále více vrací k sovětským praktikám, kdy tajné služby likvidaci jako nástroj pomsty „zrádců“ či umlčení politických oponentů hojně využívaly. Nebo spíš že s nimi nikdy úplně nepřestalo, perestrojka a léta devadesátá byl jen dočasný útlum.
Ještě větším šokem než vražda Litviněnka byl pak v březnu 2018 pokus otrávit v britském městě Salisbury přeběhlíka ruské vojenské rozvědky GRU Sergeje Skripala a jeho dceru novičokem. Členové speciálního komanda 29155 totiž natřeli novičokem kliku vstupních dveří Skripalova domu a dvojice za pár hodin v centru města zkolabovala. Naštěstí se oba z otravy dostali, místní úřady ale novičok vyhodnotily jako nasazení zbraně hromadného ničení.
Jedinou obětí nakonec byla naprosto nevinná britská občanka Dawn Sturgessová, jejíž druh našel obal od novičoku maskovaný v lahvičce od parfému. A přestože použití novičoku pobouřilo celý svět, Rusko si z něj nedělalo vůbec nic a loni v srpnu tou samou látkou nechalo otrávit opozičního lídra Alexeje Navalného. Se zamořením si už nebylo třeba dělat starosti, protože agenti FSB použili jed v Tomsku, hluboko v ruském vnitrozemí. Přesto pak Kreml kývl na souhlas převést kriticky kolabujícího opozičníka do Německa, kde bylo jasné, že se na příčiny otravy přijde.
V případě Litviněnka, Skripala, Navalného i v současné kauze výbuchu muničního skladu ve Vrběticích jedná ruské vedení podobným stylem. Vinu sice oficiálně popře, ale příliš se nesnaží o tom okolní svět přesvědčit důkazy, které by alespoň vypadaly hodnověrně. Naopak postupuje tak, aby bylo mezi řádky oficiálních odmítnutí možné vycítit varování: Ano, je to naše práce! A takový osud stihne každého, kdo nám bude dělat problémy!
Podobný styl má třeba i pověstné interview s Miškinem a Čepigou v televizi RT, kde oba tvrdí, že jeli obdivovat katedrálu v Salisbury. Způsob a tón řeči se ale blíží jazyku, kterým mluví ruští „žulíci“, drobní zlodějíčci, když se hájí před policisty, že s lahví vodky ukradené v obchodě nemají nic společného.
Lukašenkův řízený převrat
Sama ruská veřejnost je natolik zmasírována státní propagandou, že mnoho lidí ničemu jinému než děravé ruské verzi nevěří. Na to ostatně spoléhali tvůrci teorie o pokusu o převrat v Bělorusku, k němuž mělo dojít letos na Den vítězství 9. května, a údajné organizátory zatkla ruská FSB 17. dubna v jedné z moskevských restaurací. Případ je zajímavý i tím, že se o něm v Česku téměř neinformovalo, přičemž provládní ruská a běloruská média tvrdí, že dle jejich názoru „uměle vyvolaná kauza Vrbětice“ má zakrýt právě tuto událost.
Záběry běloruského politologa Alexandra Feduty a právníka Jurase Zenkoviče, Bělorusa s americkým občanstvím, které těžkooděnci strkali do policejní dodávky, se objevily nejprve na státních televizních kanálech v Moskvě a Minsku. Doprovázel je komentář, že ve spolupráci s agenty americké rozvědky CIA připravoval v Bělorusku puč. „Plánovali uskutečnění vojenského převratu podle osvědčeného scénáře ‚oranžových revolucí‘ s angažováním místních a ukrajinských nacionalistů spolu s fyzickou likvidací prezidenta Alexandra Lukašenka,“ napsala v prohlášení FSB. Pro Lukašenkovy dospělé syny už prý byl připraven sklep na venkově.
Iniciátorů údajného převratu mělo být sedm, rozesetých v různých koutech světa, a bavili se na aplikaci Zoom. Jenže šlo o méně významné politology, novináře či veterány bezpečnostních složek, kteří nikdy nedosáhli žádných vysokých hodností a funkcí. Podle jednoho z nich, Pavla Kulaženka, bývalého příslušníka zásahových jednotek OMON žijícího v New Yorku, šlo čistě o diskusní klub. „Posuzovali jsme to, o čem se mluví v každý večer v každé běloruské rodině – jak urychlit odchod Lukašenka,“ vysvětluje údajný pučista.
Debatováním o silových metodách odstavení Lukašenka od moci diskutující každopádně zašli příliš daleko. Jenže debata byla veřejná, věděl o ní široký okruh lidí, takže o žádné spiklenecké osnování puče nešlo. Diskutéři navíc neměli žádné silnější napojení na exilovou opozici ve Varšavě nebo Minsku. Lze proto předpokládat, že celá kauza byla vyrobena v sídle FSB – v kancelářích moskevské Lubjanky – s cílem ilustrovat agresivitu Západu v době narůstání napětí.
Nejde tu o nic nového, zmínky o nějaké akci v režii CIA se v Rusku objevují v intervalech zhruba dvou až tří měsíců. Metody zůstávají stejné jako za sovětských časů, včetně pranýřování a zesměšňování lidí nařčených ze špionáže daleko dříve, než o jejich vině rozhodne soud (který však bývá jen formalitou, rozhoduje se jinde). V tomto případě posloužil obtoustlý advokát Zenkovič s rouškou pod bradou vyděšeně mžourající přes brýle jako ztělesnění zla, jež v zájmu světovlády neváhá ani vraždit politické lídry zemí, které nejdou Američanům na ruku.
Zda CIA skutečně usiluje Lukašenkovi o život, nevíme, lze o tom ale spíš pochybovat. Bělorusko není prioritní oblastí amerických zájmů a USA jsou zaháčkované na sousední Ukrajině natolik pevně, že jim to k velmocenskému dráždění Ruska stačí. Jinak si ale nelze dělat iluze, že by demokraticky fungující Spojené státy odmítaly nástroj státních politických vražd. Používají ho možná s ještě větší intenzitou než Rusové, ale s rozdílem, že se taková praxe nepovažuje za samozřejmost a veřejně se o ní mluví.
Pojem licence na zabíjení proslavil nejslavnější agent všech dob, literární a filmový James Bond 007 – právě dvě nuly před sedmičkou měly znamenat zakódované povolení vraždit v zájmu britského státu, kterému nepřetržitě od svého knižního vzniku sloužil. Skutečná praxe tajných služeb ale není žádná bondovka a musí myslet na právní, etické i bezpečnostní aspekty.
Kontroverzní praxe
Když v září 1947 vznikala Ústřední zpravodajská služba CIA, myslelo se i na takzvané „černé operace,“ s cílem eliminovat osoby představující nebezpečí pro Spojené státy americké i přímou fyzickou likvidací, pokud to nepůjde třeba ve formě zatčení či únosu. Likvidaci musel nařídit prezident na základě dekretu jako vrchní velitel ozbrojených sil podle článku II americké ústavy, který určuje mimo jiné pravomoci hlavy státu.
V šedesátých letech tak Američané zkoušeli odstranit pět politiků, z nichž nejznámější byl kubánský lídr Fidel Castro, jemuž se však podařilo pokusy o odstranění přežít. Přestože příkaz k jeho zavraždění dal krátce před koncem svého působení v úřadu v březnu 1960 prezident Dwight Eisenhower, CIA se nepodařilo vyslat agenta, který by Castra byl schopen ohrozit, pokusy otrávit ho třeba jedem ve zmrzlině selhaly. Kubánský lídr se dožil úctyhodného věku 90 let a zemřel v roce 2016.
Začátkem šedesátých let se Američané snažili všemi prostředky zastavit šíření komunismu, jenž si s vydatnou sovětskou pomocí začínal získávat pozice po celém světě. Jenže CIA, jinak skvělá při získávání informací i organizování místních guerill, v zabíjení protivníků selhávala. Když do afrického Konga přivezl chemik Sidney Gottlieb kufřík s jedy k otrávení revolucionáře Patrice Lumumby, šéf tamní pobočky CIA Larry Devlin vzal ampulky a zahrabal je na břehu řeky Kongo, protože takový způsob vraždy mu připadal neférový. Lumumbu o pár dní později zastřelil voják belgické armády, která ve své bývalé kolonii proti povstalcům zasahovala.
Je typické, že všechny, koho měli Američané na černé listině určené k likvidaci – ať už iráckého lídra Abdula Karima Kásima, prezidenta Jižního Vietnamu Ngô Ðìnha Diema nebo diktátora Dominikánské republiky Rafaela Trujilla –, nakonec na onen svět poslali jejich krajané v rámci CIA organizovaných převratů.
Ani veterán CIA a její šéf v letech 1966 až 1973 Richard Helms nehořel nadšením pro tento druh operací. „Pokud se začnete pouštět do odstraňování cizích politických předáků – a vlády o takových věcech uvažují častěji, než by bylo milé pomyslet –, automaticky se vynoří otázka, kdo přijde na řadu příště. A pokud vy dáváte zabít cizí předáky, proč by pak zase někdo jiný nedal zavraždit ty vaše?“ cituje Helmse v knize Dějiny CIA Tim Wiener.
V únoru 1976 prezident Gerald R. Ford politické atentáty dekretem číslo 11905 zakázal a tento útlum trval až do George W. Bushe mladšího a jeho války s terorismem po 11. září 2001. USA se během krvavého konfliktu na Balkáně neodhodlaly zlikvidovat nikoho z jejích strůjců: a to ani srbského autoritáře Slobodana Miloševiče, i když Západu působil tolik problémů.
Sama CIA také už před 11. zářím 2001 dobře věděla o Usámovi bin Ládinovi a jeho výcvikových táborech v Afghánistánu. Dokonce vyslala svou misi k protitalibanské Severní alianci v naději, že jí pomůže. Autor tohoto textu v roce 2000 mluvil s lídrem Severní aliance Ahmadem Šáhem Masúdem, který sliboval přivést bin Ládina v poutech, fakticky ale pro takovou akci neměl dost síly. Takto vše poněkud bezradně plynulo až k útoku na Dvojčata. A teprve poté nastal v americké politice obrat.
Nové technologie
Rezoluce Kongresu USA, známá pod zkratkou AUMF, která povoluje použití vojenské síly proti teroristům, prošla oběma komorami pouhý týden po útocích a umožnila vedení protiteroristické války nejen v Afghánistánu, ale i v dalších zemích světa včetně třeba Jemenu, Filipín či Somálska. Přímé zabíjení, které Američanům nikdy moc nešlo, obstarává technika. V období krátce po 11. září to byly bombardéry B-52, dnes jejich práci zastoupily útočné drony. O jejich efektu vypovídá to, že oba bojové prostředky vyvolávají v Afghánistánu až panickou hrůzu, protože proti nim neexistuje obrana ani úkryt. Z nebe přiletí raketa a z domu či automobilu zůstanou v mžiku jen ohořelé trosky.
Republikánský prezident George W. Bush měl své „protiteroristické úterky,“ kdy podepisoval seznamy lidí určených k likvidaci. Jeho demokratický nástupce Barack Obama na něj v jeho praxi plynule navázal tak, že se intenzita nasazených dronů neustále zvyšovala. Začátkem roku 2010 schválil Obama útok proti prvnímu Američanovi, Anvaru al-Avlakímu, který byl jedním z lídrů al-Káidy a skrýval se v Jemenu. A pokud se za Obamy útoky drony rozmohly, Donald Trump ho ještě dokázal překonat. Podle BBC za osm let Obamova prezidentství uskutečnily USA 1878 útoků, zatímco Trump jich za první dva roky stihl 2243.
Jenže se ukázalo, že nevýhodou dronů je jejich nízká účinnost. Podle analýzy agentury Reuters bylo z pěti stovek zabitých v letech 2008 až 2010 jen osm procent těch, na které se skutečně cílilo. Ani zdokonalení techniky tu příliš nepomohlo, protože útoky ovlivňuje mnoho faktorů včetně zpravodajských informací a zkušenosti operátorů. Pro operaci prvořadé důležitosti, dopadení Usámy bin Ládina, tak nebyl zvolen dron, ale přímý útok komanda speciálních sil Navy SEALS.
Před skoro přesně deseti lety, 2. května 2011, přiletěli výsadkáři vrtulníky k místu v pákistánském Abbottábádu vytipovaném jako bin Ládinovo sídlo a po krátké přestřelce ho zastřelili. Nesnažili se ho zajmout, ačkoli by to situace umožňovala, protože sám nebyl ozbrojený – ale vzhledem k nebezpečí volili likvidaci jako sázku na jistotu.
Tady se Američané dostali do právně ožehavé situace. Pokud například likvidují z dronů předáky Talibanu, je vše v pořádku, protože situaci v Afghánistánu lze považovat za válku, Talibanci jsou takzvanými kombatanty a jejich zabíjení je z hlediska válečného práva legální. Jenže v Pákistánu Američané žádnou válku nevedli a bin Ládina jednoduše odstřelili, aniž by dostal možnost vysvětlit okolnosti svých činů u soudu. Právě to je věc, která je na státních organizovaných vraždách neboli cíleném zabíjení (targeted killing) nejvíce kontroverzní.
Při akci proti Usámovi jednali Američané v duchu izraelského paradigmatu popsaného profesorem politické etiky Michaelem L. Grossem z Univerzity v Haifě. Lidé zjevně podezřelí z terorismu si podle něj představují nebezpečí pro stát, a jako takoví proto mohou být zlikvidováni. Platí to především při akcích, které z praktických příčin neumožňují brát zajatce, a to zásah proti bin Ládinovi evidentně byl.
Izrael se striktně řídí právě myšlenkou, že zabíjení lidí ohrožujících bezpečnost země je legální. Rozvědka Mossad je v tomto směru bezkonkurenčně nejlepší ve světovém měřítku. Po CIA druhá největší západní tajná služba na světě nemá proč se příliš soustředit na sběr informací, klíčová je pro ni likvidace nepřátel Izraele. Soustředí se hlavně na palestinské lídry, které si dokáže najít po celém světě, i lidi pracujících na íránském jaderném programu – ti si před ním nemůžou být jisti ani za bílého dne v ostře hlídaném centru Teheránu. A zdá se, že oproti CIA či ruským špionům Mossad také minimum věcí zpacká.
Ruská pomsta
Pokud izraelská a americká filosofie „cíleného zabíjení“ vychází ze snahy ochránit těmito kontroverzními prostředky bezpečnost státu, ruská tradice staví na něčem jiném. Bolševickou tajnou službu „Čeku“ (vycházející z ruské zkratky ČK, v překladu Mimořádná komise) zcela ovládla ve třicátých letech pomstychtivost sovětského diktátora Josifa Stalina. „Počátkem třicátých let ztratil veškerou schopnost, kterou kdysi měl, rozlišovat osobní oponenty od nepřátel lidu,“ píší v knize Mitrochinův archiv Vasilij Mitrochin a Christopher Andrew.
Právě ve třicátých letech se sovětská zahraniční rozvědka začala ve velkém specializovat na operace s použitím násilí. Přeběhlíci vzpomínají, že za tímto účelem dokonce její agenti nakupovali jedy všude po světě a zkoumali jejich použitelnost. Do Paříže se přesunul zvláštní tým legendárního rozvědčíka Jakova Serebrjanského, který tu s úspěchem organizoval únosy a vraždy. Typické bylo, že se Sověti v tomto ohledu soustředili prioritně na vlastní emigranty či odpadlíky, dále na zrádce z okruhu místních komunistických stran a až poté na všechny ostatní.
Jednou z prvních obětí byl bělogvardějský generál Alexandr Kutěpov, kterého „čekisté“ unesli v lednu 1930 v Paříži, přehnali to však s dávkou chloroformu a rukojmí zemřel palubě parníku směřujícího do Sovětského svazu. Jeho nástupce v čele bělogvardějského exilového hnutí Jevgenije Millera už agenti v roce 1937 do Moskvy dovezli a dočkal se popravy. Velmi aktivní byla sovětská rozvědka během občanské války ve Španělsku, kde dokonce provozovala tajné krematorium k efektivnější likvidaci obětí. A stejně jako byly CIA posedlá Castrem, žil Stalin touhou zlikvidovat odpadlíka Lva Trockého. To se sovětským agentům nakonec podařilo v srpnu 1940 v Mexiku.
Snaha vytrestat především vlastní zrádce se vine celou historií vražd a násilných akcí organizovaných sovětskými tajnými službami od Kutěpova přes Trockého až po Skripala. Kolik lidí takto zemřelo, se neví, mohou to ale být až stovky. A je tu několik podezřelých úmrtí zvláště z doby ještě otravou Litviněnka, kdy se tyto případy nijak pečlivě nevyšetřovaly.
A nejde jen o zrádce. Rusové třeba dokázali během několika měsíců roku 2015 fyzicky zlikvidovat všechny nepoddajné polní velitele separatistů ve válce na Donbasu (oficiálně se tyto akce svedly na ukrajinské diverzanty). Krátce po sobě a na infarkt pak zemřeli v Rusku na přelomu let 2015 a 2016 dva generálové, velitel výsadkového vojska Alexandr Šušukin (+52) a šéf GRU Igor Sergun (+59), kteří měli společné to, že organizovali anexi Krymu. Koneckonců značnou opatrnost pocítí i novinář ve styku s ruskými emigranty, kteří jsou politicky aktivní proti Putinovu režimu – neradi prozrazují své místo pobytu a před prvním setkáním si zpravidla člověka pečlivě proklepnou.
Česká odveta
Dá se říci, že ruské, americké a izraelské rozvědky nemají v „černých operacích“ po světě konkurenci. Leccos dokáže třeba ukrajinská SBU, která unesla v létě 2019 ze separatistických území na východě země Volodymyra Cemacha, jednoho z podezřelých v kauze sestřelení malajsijského letadla na lince MH-17. Kuriózní v tomto případě je, že unesený byl v rámci výměny zajatců za pár týdnů vrácen zpátky domů.
Evropské tajné služby pracují podle určitých morálních vzorců a politické vraždy jsou pro ně zpravidla nepřekročitelnou linií. I když mohou existovat výjimky, o nichž nevíme. Čeští agenti se například angažují v Rusku, sledují třeba cesty zahraničních dobrovolníků k separatistům na Donbas v ruském městě Rostov na Donu, kde už i taxikáři na letišti vědí, kam zájemce o vstup do jednotek zavézt. Představa, že by vyrazili oddělat někoho přímo na Donbas, však patří spíš do kategorie science-fiction.
Za zmínku ale stojí akce, o které Lidové noviny psaly na podzim 2018. Poté, co v srpnu téhož roku zabil sebevražedný atentátník tři české vojáky, speciální jednotka 601. skupiny si iniciátory útoku našla a nejméně jednoho z nich zlikvidovala. Případ po úniku do médií vyvolal pozdvižení a debatovalo se o něm i na půdě parlamentu. Podle ministra obrany Lubomíra Metnara ale operace proběhla v souladu s mandátem a nešlo o žádnou „odvetnou akci.“
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
