Spousty žen, od babiček až po mladé dívky, které vyrůstaly za socialismu, trávily večery se shrbeným hřbetem u šicího stroje. Když si chtěly pořídit něco pěkného na sebe, ani jim nic jiného nezbylo. Koupit moderní oblečení byl před rokem 1989 problém. Látek bylo naopak na výběr dost, a tak stačilo vytáhnout nůžky, metr a sešlápnout pedál šicího stroje. „Maminka chodila do kurzů šití, látky jsme nakupovaly hlavně v podnikové prodejně Textilany v Liberci, kde jsme bydleli, nebo se jezdilo do Jablonce. Tam se už v 70. letech daly koupit oboustranné džínoviny ze Seby Tanvald. Měla jsem z nich úžasný kostýmek,“ vzpomíná Ivana Motalíková na blogu Módní peklo.
Sáhnu a vím
Oblíbený módní žurnál Burda tehdy putoval jako zápůjčka z domácnosti do domácnosti a střihy se z něj obkreslovaly ve velkém. Do zásoby. Dnes osmapadesátiletá Ivana Motalíková chodila se skicákem v ruce i na veletrhy a obkreslovala modely, které ji zaujaly. A pak se doma, s maminkou, vrhly na šití. Z toho, co se tehdy naučila, těží dodnes. Ví, co je to popelín, tvíd, kepr nebo damašek, jak se která látka chová po nastřihání. „Stačí se projít kolem věšáků, sáhnout, a hned vím, jestli je to dobrý materiál, nebo šunt, jestli se bude mačkat, cuckovat.“ To je také důvod, proč prý v obchodech s běžnou konfekcí moc nenakupuje. „Přijde mi líto dát tolik peněz, když z mého pohledu ty materiály nejsou nic moc,“ sděluje Ivana.
Omezenou nabídku oblečení vytvořeného dle zadání Ústavu bytové a oděvní kultury a dostupného v podnikových prodejnách nebo Domech módy vystřídal po roce 1989 jiný extrém. S příchodem nadnárodních společností s velkým výběrem sériové konfekce, často velmi levné, se naše šatníky postupně napěchovaly až k prasknutí. Ale čím? O to se mnozí z nás přestali zajímat. Zejména mladší generace se v obchodech dnes zaobírá leda tak otázkou, jestli si koupit tričko s proužky nebo bez a kolik bude stát. Na cenovku se člověk podívá vždy, štítek se složením látky luštíme málokdy. A pátrat po tom, jak byl oděv střižen, už nenapadne prakticky nikoho.
Mít určité „textilní“ povědomí není ale jen nějaký módní rozmar, zdůrazňuje zakladatelka blogu Módní peklo Ada, která se kromě stylingu a módních trendů snaží vzdělávat čtenáře i v této oblasti. „Když se v materiálech alespoň trochu vyznáte, dokážete pak lépe odhadnout, co který kus oblečení udělá,“ říká. Třeba, že čistě bavlněné triko lépe odvádí pot, že vás vlněný svetr zahřeje víc než akrylový, že kašmírový svetr je lehký, jemný, hřejivý, ale také drahý.
To samé platí, když budete alespoň zhruba tušit, jak se oblečení šije. Pak dokážete v obchodě poznat špatně sešitý kus, ze kterého se po prvním vyprání stane neforemný hadr. To je ostatně jeden z nejčastějších nešvarů asijské velkovýroby. Jednotlivé díly jsou lajdácky střiženy a pak i sešity. Měly by jít takzvaně „po látce“, což znamená totéž, co „po osnově“. Když kupujete v obchodě metráž a prodavačka ji odmotává z velké role, pak podélně je směr „po látce“, kolmo rovná se směr „přes látku“. Při šití trička je třeba střih položit rovnoběžně se směrem po látce, ne jej nějak halabala našikmo „plácnout“. Potom se díly nestejnoměrně vytahují, kroutí, nové triko se změní v beztvarý kus oblečení, který se špatně žehlí i nosí. Při rychlé velkoobjemové výrobě to takto ujíždí dost často. Zkoušení v kabince nedostatky většinou neodhalí. Ideální je položit si tričko na pult a pokusit se je srovnat podle švů. A sledujte, jakým směrem běží jednotlivá očka.
Stejně tak nemá smysl obviňovat pračku z toho, že na novém tílku při prvním vyprání udělala dírky. Ona za to totiž nemůže. Na vině jsou v drtivé většině případů nekvalitní vlákna, která jsou v některých místech natolik tenká, že prací cyklus nevydrží, prasknou a na místě se vytvoří dírka. Platí tu přímá úměra: čím nižší gramáž látky, tím méně spotřebované bavlny, a tím nižší cena.
Zašlá sláva textilní velmoci
Stejně jako není snadné sehnat v obchodě kvalitní oblečení, není ani pro ty, kteří se výrobou oblečení živí, snadné sehnat kvalitní látky. I když – bylo hůř.
„Prošli jsme obdobím, kdy se těžko sháněly kvalitní materiály a postupně jsme v letech takzvaného utahování opasků v druhé polovině 90. let přicházeli o dodavatele – české výrobce látek. Továrny se privatizovaly a zavíraly,“ popisuje Laďka Buttigová, která se šitím na zakázku živí od roku 1985 a její zakázkové krejčovství na Praze 5 funguje od roku 1990.
Nezbylo nic jiného, než jezdit pro látky do zahraničí. V posledních letech se situace na trhu změnila k lepšímu, otevírají se nové obchody a sklady s metráží a galanterie s velkým výběrem. Z českých komponentů se dají také sehnat i kvalitní nitě, hezké krajky, stuhy a knoflíky.
Co se ale v zemi, která byla kdysi textilní velmocí, už zřejmě nikdy neobnoví, jsou přádelny, fabriky, kde se z bavlny jakožto suroviny vyrábějí příze. „Přádelny byly vždycky ty s nejmenší marží, proto se také nejdříve zavíraly. Tkalcovny nebo pletárny, kde se už vyrábějí konkrétní látky, ale zůstávají, byť jich už není tolik jako dřív,“ říká Jan Raušer z české firmy Cotton CZ, která obchoduje s bavlnou.
Třeba v Hořicích se stále vyrábějí košiloviny, v Podkrkonoší bavlněná plátna. Sehnat se tu dají také popelíny, úplety, kepry, satény, krepy, damašky.
