Kompakt je třeba považovat za další vrstvu vzájemné unijní fiskální kontroly, koordinace a prevence. Dalším vrstvám bruselské rozpočtové supervize a procedur se říká třeba „six-pack“, „two-pack“ (ani už pro to nemáme česká slova) nebo „evropský semestr“.
V jednom bodě smlouva říká, že omezující rozpočtová pravidla podpisující státy slibují implementovat do národní legislativy se zavazující silou. Má jít o legislativu permanentního charakteru, nejlépe („preferably“) ústavního.
Dodejme, že některé evropské státy – jako třeba Německo – měly legislativní brzdu schválenu už před lety.
Nová vládní koalice se ale rozhodla, že bude hledat v parlamentu ústavní většinu pro celý fiskální kompakt. Je sice od vlády hezké, že hledala širokou podporu, ale ústavní řešení (tedy logicky získání ústavní většiny) se mělo týkat pouze samotné dluhové brzdy, navíc je pouze doporučené. Krom toho vláda nemusela s žádostí o ratifikaci fiskálního kompaktu v parlamentu spěchat. Nejsme ještě v eurozóně, celá řada zemí také nemá ratifikováno.
Je sice chvályhodné, že vláda se rozhodla hledat ústavní většinu, kterou nemá, na druhou stranu se tak stala dobrovolně rukojmím opozice (Kalouska).
Jinak fiskální ústava či dluhová brzda je pozdní dítko stejné doby, která přinesla celosvětový rozmach nezávislosti centrálních bank. Vyjmutí měnové politiky z pastí volebního cyklu se osvědčilo, a proto se leckomu před rokem 2008 zdálo, že když se podobně omezí pravomoc voleného politika i v oblasti rozpočtů, bude už na světě jenom dobře. Budou vládnout experti a rady moudrých staršinů a politici budou rozhodovat tak leda, na co se peníze dají, ale už ne kolik.
Jenže pád Lehman Brothers a globální finanční krize ukázaly limity těchto vizí v případě, že přijde opravdu velká finanční krize, jaká přichází jednou dvakrát za století.
Pak přestane svět být jednoduchý. Kdyby například byla americká federální vláda limitována finanční ústavou, nesměla by v roce 2008 schválit programy TARP, zachraňovat automobilky a proticyklicky vykrývat hospodářský propad. Ani volení politici v krizi nebyli tak špatní, protože s politickou energií nakonec tyto věci prosadili.
ČTĚTE TAKÉ: |
V Evropě se zase ukázalo, že i nezávislost centrální banky lze chápat jednostranně. Pro Němce například nezávislost ECB znamená, že nemá centrální banka nikdy nakupovat státní dluhopisy, pro někoho jiného to znamená, že je naopak nakupovat musí, když nad Evropou visí deflační hrozba. Představivost světa dluhových brzd je poněkud vzdálena dnešnímu světu experimentů, deflace, negativních úroků, tištění peněz a nákupu státních dluhopisů centrální bankou.
Všechny ty rozpočtové regulace navíc prozrazují, že Evropa pod německým vedením míří příliš jednostranně na tzv. fiskál. Připomeňme, že Irsko a Španělsko měly před krizí rozpočty ve vzorném stavu. Když už jsme u ústav a brzd, bylo by dobré mít také ústavy regulující finanční inovace a finanční deriváty, podíl bankovnictví na HDP, podíl hypoték na HDP, ústavu proti realitním a jiným bublinám a tak všelijak podobně. To už pak ale budeme mít hodně překonstituováno, že.
