Mluví-li se o vizi energetické unie, má to však také jakýsi symbolický a hodnotový význam a svým způsobem se jedná o návrat ke kořenům. Kooperace v sektorech uhlí a oceli se před více než padesáti lety stala integračním základem pro to, co se časem rozrostlo až v současnou Evropskou unii, resp. eurozónu. Společenství uhlí a oceli ale nebyl, jak by se dnes podle názvu zdálo, nějaký technokratický spolek, ale byl pro své zakladatele věcí „morálky a principů“. K morálce, hodnotám, ideálům, principům, a dokonce i k identitě a sounáležitosti se ale musíme vrátit v Evropě i dnes, protože ani energetická unie se nemůže stavět jako jen tak další technokratický, či dokonce pouze technický projekt.
Prozatím to ale v Evropě vypadá, že každý táhne úplně jiným směrem. Polská energetika stojí na uhlí a žádá stále výjimky, aby mohla polská vláda dotovat těžbu uhlí, aby bylo možné nadále vypouštět relativně daleko větší množství emisí než jiné státy v Evropě.
Německo se zase rozhodlo jednostranně, bez konzultací s partnery v Evropě, odstavit celou svou jadernou energetiku, maximalizovat investice do obnovitelných zdrojů a chytrých sítí, což ale střednědobě znamená hlavně posílení německé závislosti na zemním plynu. Maďarsko chce zase budovat jaderné zdroje na základě tajného kontraktu a na základě půjčky a financování přímo od ruské vlády. Británie má svoje energetické zdroje, a navíc je ostrov fyzicky de facto odříznut od kontinentálních evropských sítí. Finsko buduje jadernou energetiku, ale výstavba nového zdroje v režii Francouzů se prodražuje a nabírá zpoždění a další jadernou elektrárnu budou financovat budoucí odběratelé energie, ale také ruská konsorcia.
Kromě nespojitých systémů a politik je tu i otázka investic a finančních zdrojů. Především střední a jihovýchodní Evropa potřebuje nové přístavní terminály na zkapalněný plyn. Jeden v polském Svinoústí se už buduje, další v Chorvatsku se teprve projektuje. Bylo-li upuštěno od plynovodu South Stream, asi by bylo dobré obnovit projekt plynovodu Nabucco, který by měl v režii Západu přivést do Evropy plyn ze střední Asie a po němž nikoli překvapivě od včerejška volá opět Bulharsko.
S tím ovšem dosti kontrastují dvě věci. Evropská unie nedávno schválila rozpočtový výhled, ve kterém se rozhodla jít příkladem v šetření a umenšit svůj společný rozpočet z 1,1 na 0,8 procenta unijního HDP. Ohlášený investiční plán nového předsedy EK J. C. Junckera obsahuje pouze šest miliard eur nových či čerstvých peněz. Energetická unie ale potřebuje masivní nové investice, patrně by bylo správné vydat nový evropský „energeticko-bezpečnostní dluhopis“.
Jenomže tomu musí asi předcházet něco jiného. Zatím to probíhá v EU tak, že každá země stanovuje svou energetickou politiku a vizi i svůj energetický mix zvlášť a po svém a teprve pak se možná hledá nějaký společný průnik. Energetická unie vznikne ale patrně, až tomu bude naopak, až energetickou bezpečnost budeme v Evropě chápat jako společný problém, až se například Maďar bude moci spolehnout na to, že mu Němec pomůže a bude řešit jeho energetický mix jako Evropan s ním – a totéž samozřejmě naopak. A jsme zpátky u té solidarity, identity a hodnot, podobně jako v případě unie měnové.
Slovenský komisař Maroš Šefčovič do toho sice dobře a energicky šlape, ale zatím to není nic jiného, než jak to komentuje Jonathan Stern, šéf Institutu energetických studií na univerzitě v Oxfordu: „Skoro to vypadá, jako že říkáme, že konečně uděláme něco, co jsme říkali už dávno, že máme udělat, co jsme ale ještě neudělali a raději bychom to měli udělat dost rychle.“
