Většina veřejnosti v členských zemích NATO nechce dodržet smluvní závazky v případě napadení. Pouhých 38 procent Němců souhlasí s použitím vojenské síly, pokud bude napadena země NATO, a 58 procent síly výslovně použít nechce.
Podpora je vyšší v Británii, Francii, Itálii a Španělsku, ale ani v těchto zemích nedosahuje 50 procent.
Útěchou nám může být, že ve chvíli, kdy se vyhrotí krize, se veřejné mínění může rudce změnit, což se většinou děje. I tak mají političtí lídři před sebou velkou výzvu.
Druhou slabou útěchou je, že se Evropané opět spoléhají na USA a Kanadu, kde většina lidí stále bere zodpovědnost vyplývající ze spojeneckého závazku vážně. Jasnou podporu článku 5 stále vyjadřuje 56 procent Američanů a 53 procent Kanaďanů.
...
Podle Franceska Giavazziho a jeho článku pro FT je zjevné, že řečtí občané nemají žádný zájem na modernizaci své společnosti.
Řecko je již pět let hlavním tématem, které Evropská unie řeší. Místo aby se EU zabývala nezaměstnaností, migrací nebo agresivním Ruskem a Vladimirem Putinem, soustřeďuje se pozornost na zemi, která vytváří 1,8 procenta HDP eurozóny.
Merkelová dumající nad Řeckem
Bylo by zajímavé vědět, kolik hodin strávila Angela Merkelová v posledních pěti letech nad řeckým problémem. Dovede si někdo představit, že by se podobně jako Angela Merkelová zabýval Barack Obama mnoho měsíců a let jednáním na nejvyšší úrovni o ekonomice státu Tennessee?
Čína a Indie procházejí gigantickou transformací, Islámský stát a Putinův revanšismus představují pro EU obrovskou výzvu, ale evropští lídři, místo aby věnovali svůj čas obraně svých ekonomických a obranných zájmů, neustále jako v agonii diskutují o tom, co s Řeckem.
V rámci pěti let jednání nebylo dosaženo prakticky ničeho, kromě několika reforem, jako je snížení počtu státních zaměstnanců, které chce nyní Syriza zvrátit.
Syriza zůstává stále populární, ať v tom případě Řecko klidně jde cestou země, která bude vždy dvakrát chudší než Irsko, chudší než Slovinsko a kterou brzy předběhne Chile.
„Reality check“ potřebují i věřitelé, většinu dluhů je třeba odepsat. Ať si zkrátka Řekové dělají, co chtějí, jenom ať nedoufají, že odchod z eurozóny a default jim zajistí ekonomický růst.
...
Amir Handjani (pracuje pro norské ropné společnosti) píše na Reuters, že pokud chtějí USA zachránit Irák, budou muset spolupracovat s Íránskými revolučními gardami a pomáhat jim technicky, logisticky i zpravodajsky.
Vypadá to možná jako vytloukání klínu klínem, ale porovnáme-li tato dvě zla, pak Islámský stát představuje jednoznačně větší nebezpečí. Íránské i americké národněbezpečnostní zájmy prostě konvergují v cíli porazit Islámský stát.
Precedens tu je. Po 11. září Američané s Íránem spolupracovali na společném cíli, kterým bylo poražení Talibanu. Rozhovory začaly na politické úrovni, ale nakonec tehdy spolupracovali i američtí a íránští vojenští velitelé.
Podobně je třeba postupovat dnes a není k tomu třeba velké publicity.
Podobné úsilí – jakkoli kontroverzní – je v souladu s nejlepšími tradicemi americké zahraniční politiky, která se například spojila s Čínou, aby zastrašila SSSR.
Jednání s Rúháním vedlo k jaderné dohodě, jedině dohoda s národními gardami zastaví proud Islámského státu.
Autor je předsedou správní rady IPPS (Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011).
