Angela Merkelová se stala osobností roku časopisu Time |
Zde je krátký pohled autora Monitoru: Kancléřka není snadno čitelná, moc toho nenamluví, ale je zajímavou otázkou, jaké jsou její motivy, ohledy na veřejné mínění i taktika.
V roce 2005 měla ve volbách silně liberální a reformní strategii, ale málem ty volby prohrála a později si spíše dávala pozor na to, aby předbíhala veřejné mínění. V otázce vypnutí jádra po Fukušimě vyšla vstříc vystrašenému veřejnému mínění, učinila populární krok. Zároveň tímto krokem včas oslabila levici a Zelené a převzala jejich agendu. Na Řecko a další státy jižního křídla eurozóny byla velmi přísná, ale faktem je, že voliči i členové CDU vždy žádali, aby byla ještě mnohem přísnější.
V případě uprchlíků se rozhodla odvážně, ale taktika je také přítomná: CDU opět obsazuje prostor levice a Zelených.
Zastánci politiky otevřených dveří tvrdí, že německá ústava zakazuje jakýkoli limit pomoci lidem v nouzi. To je sice možné, ale ústava mluví o uprchlících, kteří se ocitnou v Německu či na jeho hranici, nikoli o všech uprchlících na cestě mezi Tureckem a Německem.
Když kancléřka mluví o evropských hodnotách, je dobré si v Evropě vyjasnit nějakou rovnováhu hodnot a pořádně to prodiskutovat, bezpečnost je přece taky hodnota. Je to hodně ode zdi ke zdi. Lpění na pravidlech je taky hodnota. V případě eurozóny Německo na pravidlech trvalo, kdežto v případě Schengenu začalo mezinárodní smlouvy de facto ignorovat.
FT konstatuje, že se kancléřka rozhodla srdcem, že ochotou pomáhat chtěla Německo vyvést z mentálního dědictví druhé světové války, ale že je také přesvědčena o pozitivních efektech migrace pro ekonomiku, že chtěla udělat něco stejně velkého a důležitého jako Helmut Kohl, který sjednotil Německo a přivedl ho do eurozóny.
Takhle klíčové rozhodnutí však Merkelová měla předem důkladně prodiskutovat s domácími i zahraničními partnery a hlavně s představiteli EU. Jenže to neudělala.
Pozoruhodný je pokus textu Financial Times vypátrat, jaký je vlastně hodnotový a mravní základ rozhodování kancléřky, která do svých soukromých věcí nikoho moc nepouští.
Maďarský premiér Viktor Orbán, oponent německé imigrační politiky, osočil kancléřku z „morálního imperialismu“. Myslel to jako urážku a útok, ale kancléřce tím podle FT nezamýšleně polichotil. Merkelová se prý netají tím, že chce prosadit své hodnoty, a leccos k tomu i řekla. Například: „Kdybychom se měli začít omlouvat za to, že jsme ukázali přátelskou tvář jako odpověď na naléhavou situaci, potom už by Německo nebylo moje země.“
V profilu Financial Times se najde ještě jedna zajímavost z oblasti hodnot a morálky, která se ale uprchlické krize dotýká jen volně, pokud vůbec. Její prudérnost a málomluvnost prý souvisí s výchovou jejího otce, který byl evangelickým pastorem v bývalé NDR a „prý učil své děti myslet svobodně, ale na veřejnosti mlčet“.
„Naučit se být zticha bylo za komunismu velkou výhodou,“ řekla k tomu kancléřka. Tento moment je zajímavý ve srovnání s českou normalizací, kdy také většina rodičů říkala dětem, aby nemluvily ve škole o tom, co kritického o komunistech či SSSR zaslechnou doma (v lepším případě), nebo rodiče dokonce povzbuzovali děti, aby ve škole říkaly opak toho, co slyší doma, protože by si tím mohly šplhnout (v horším případě).
Merkelová: Zachráníme afghánské uprchlíky, kterým hrozí kvůli Západu smrt |
Člověk ovšem marně přemýšlí nad tím, co je na tom vlastně počestného, apelovat na své dítě, aby o citlivých věcech ve škole mlčelo, a co tahle výbava Merkelové do života přinesla. Je to spíše normální rodičovský strach, aby to s dítětem nedopadlo špatně. V momentě, kdy je „dítě“ dospělé, je jediným mravním postojem myslet si a říkat veřejně totéž, nikoli mlčet. Oslavovat svobodné myšlení a následné mlčení je oslava schopnosti přežívání, instinktu neriskovat, který je normální a pochopitelný, ale nic víc a nic míň. Považovat mlčení za ctnost je dosti zvláštní pohled na věc, ale kdo ví, jak to autoři článku vlastně mysleli.
Když už jsme u osobnosti roku – dokáže být jistě vtipná a v rámci diplomatických mezí i ostrá. Když jí Mirek Topolánek při návštěvě Prahy jednou kázal (informace od očitého svědka), jak má být evropská legislativa jednoduchá a srozumitelná, prý mu řekla: „Nemůžete nám nějaké ty svoje české zákony poslat přeložené do Berlína? Rádi bychom se na to podívali, případně se poučili.“ To je vtipné, výstižné a dalo by se to tesat.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
