Lidovky.cz

MACHÁČEK: David Bowie - umění, genialita, práce

Názory

  13:32
První, co mne napadlo, bylo, že víc a víc hudby, kterou člověk poslouchá a kterou nosí navždycky v srdci, je nejen zkomponováno, ale i zahráno a zazpíváno lidmi, kteří už tu nejsou. Hendrix a Janis Joplin – to je tak skoro od nepaměti. Ian Curtis zemřel krátce po tom, co se o jeho hudbě začalo v Praze vědět. Pak Zappa, Lou Reed a teď David Bowie.

David Bowie ve filmu Labyrint (1986). foto: Reprofoto

Zvláštní je, jak ta hudba najednou zní jinak a nedá se to z ní už prostě odpárat. Samozřejmě hudba skládaná dávno mrtvými komponisty je, pokud jde o tu klasickou, banálně normální fenomén, ale v případě současné rockové hudby to neplatí, pokud se k ní tedy citově nějak vztahujete. Mahlera či Bacha vnímáte jenom jako kompozici či konstrukci, tady zpěváka na vlastní uši slyšíte a uslyšíte s ním hrát lidi, které si vybral, měl k nim nějaký vztah, a s každým detailem je spojen nějaký příběh apod.

Bojoval 18 měsíců s rakovinou. Britský rocker David Bowie zemřel ve věku 69 let

Zatímco u mnoha českých fotografů, filmařů i hudebníků se často setkáváte s tím, že si neradi říkají umělec či jsou za něj neradi považováni a označováni (dávají přednost třeba termínu řemeslník), Bowie se za umělce sám považoval zcela určitě.

K umění ale patří tvrdá práce a leckomu se Bowie po zásluze jevil jako nejpracovitější člověk na světě, což lze odhadnout i podle kvality a objemu produkce, ale potvrzují to i jehospolupracovníci a blízcí lidé. Iggy Pop třeba říkával, že „nikdy v životě nikoho neviděl pracovat tak tvrdě jako Bowieho“.

Věc druhá je oddanost experimentu, kterou po hudební stránce Bowie podle mne nejsilněji projevil v berlínské trilogii alb Low, Heroes a Lodger ze 70. let.

Bowie pochopitelně mohl zůstat u řízných a chytlavých pop-rockových písniček období Ziggy Stardust, ale místo toho přišlo nejprve album Station to Station (osobně miluji entréek tokijskému koncertu s industriálními zvuky a úžasnou kytarou Adriena Belewa) a pak právě berlínská trilogie, kde spolupracoval s odvěkým experimentátorem Brianem Enem.

Vyrostl jsem na Bowieho hudbě. Je to obrovská ztráta, napsal britský premiér

Polovinu alb tvoří instrumentální kompozice ovlivněné také ranou německou elektronickou a experimentální scénou, ale jednou nohou Bowie zůstává ve „výrobě hitů“. Samotná píseň Heroes je pak vlastně hit hitů. Je to hit sice chytlavý, ale nádherně se skrz něj táhne hutná, sytá a vláčná kytara Roberta Frippa, dalšího celoživotního hudebního experimentátora.

V 70. letech Bowie experimentuje s taneční hudbou a lehčími žánry, na přelomu 80. a 90. let zase s velmi tvrdým rockem a o deset let později s novou elektronikou a junglovými rytmy, pak návrat k písničkám, páteční album Black Star zase hodně experimentuje s jazzem.

K umění podle Bowieho patří ale jednoznačně i mystifikace, vytváření falešných identit a různé hraní si tohoto typu: kosmonaut, Marťan, gay, bisexuál, ale i bezpohlavní androgyn. Bowie nastoluje otázku, zda bezpohlavní třpytivá bytost může být vlastně sexuálním idolem a ikonou.

Zatímco Bowie si hrál a pořád záměrně mystifikoval, takový Michael Jackson vzal tu proměnu vlastní identity smrtelně vážně a zůstal u toho, zatímco Bowie u toho vydržel pár let, než změnil styl, žánr a šel dál: od muže v kožené bundě přes chlápka ve strohém saku s kapesníčkem a kravatě po zahrávání si s identitou masového vraha (album Outside) apod. Rozdílu mezi Jacksonem a Bowiem se asi dá říci inteligence.

Některým ortodoxním avantgardistům se Bowie mohl jevit jako příliš velký popař (přitom jeho texty jsou často docela intelektuálně náročné). Není pochyb o tom, že Bowie toužil po tom,být slavný, a superstar se stal také proto, že superstar být chtěl. Jenže tím, jak Bowie vsouval avantgardní a experimentální postupy do „normálních hitů“, dostal náročnější tvorbu do povědomí širšího publika.

Uměleckým vrcholem ale asi zůstane období 1976–1980, podle mne.

Podstatná část Bowieho tvorby, kterou je dnes třeba zdůraznit, je spolupráce s jinými umělci. Bowie například – paradoxně jako mladší člověk – pomáhal produkovat první průlomové sólové album Loua Reeda Transformer a Bowieho nezaměnitelný rukopis v transformaci Reedových písniček na populární hity i v celém aranžmá desky je zřejmý.

Ohlédnutí za chameleonem popkultury: Berlínský návrat Davida Bowieho

A potom Iggy Pop, kterého David Bowie mnohokrát tahal z bryndy, drog, průšvihů, ze dna a slepých uliček. Bowie a Pop společně složili v roce 1977 píseň China Girl, údajně inspirovanou vztahem Iggyho Popa s Kuelan Nguyen, krásnou vietnamskou (!) ženou. Než ji natočil sám Bowie v 80. letech na albu Let’s Dance, zazpíval ji Iggy Pop na desce Idiot z roku 1977.

Bowie si Popova talentu nesmírně vážil. Pomáhal mu jako produkční, dal mu i některé písničky.

Jedním z polozapomenutých příběhů je i to, jak Bowie navštívil „náš“, tehdy komunistický region. V roce 1973 jel Bowie vlakem ze Západního Berlína do Moskvy a zpět a občas někde vystoupil. O čtyři roky později jel spolu s Iggym Popem také do Moskvy a zpět. Bowie pak vyprávěl, že se „nikdy v životě nebál tolik jako při tomto výletu“. Způsob cestování souvisel sice s tím, že se tehdy Bowie bál létat, ale jistě i s romantickým a pocitově-existenciálním zájmem o zmrtvělý, ponurý svět za železnou oponou.

Pocit ze zdevastované, temné, šedivé a orwellovské Varšavy se promítl do stejnojmenné skladby na progresivní a experimentální desce Low. Říká se, že temnou skladbou Varšava byl posedlý právě Ian Curtis z Joy Division, byla jednou z inspirací k založení kapely, která se dokonce původně jmenovala Warsaw.

A nakonec jedna místní maličkost. Zlidovělé Muchomůrky, které s Garáží zpívám od půlky 80. let, složil Mejla Hlavsa už v roce 1972 jako lehčí píseň večírkovou. Všichni, i Mejla, jsme mnohokrát slyšeli, že jsou to ukradení Heroes, leč pravda to není. Ale silné spříznění géniů a hitmakerů na dálku (Bowie–Hlavsa) je tu cítit, ne?

Není asi náhodou, že žádné „Bowieho revivaly“ neexistují: napodobit artistní a de facto školený zpěv by nemohlo skončit jinak než trapasem.

Debata Jana Macháčka

Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.