Po kom jde Erdogan? Čistky se dotkly armády, policistů, soudců, ale i akademiků |
Zdůrazňuje se také, že vojenský puč nepodporovala ani opozice, ani většina představitelů nové střední třídy, protože prý menší podnikatelé vlastně mají Erdogana docela rádi. Málokdo si ale povšiml, že Erdoganem prováděné čistky nejsou už jen šikovným využitím příležitosti, která pro něj byla jakýmsi „darem z nebes“, ale od počátku vykazují příznaky zrůdnosti a paranoie. Erdogan se chová jako nebezpečný psychiatrický případ, kterým byl Stalin, Pol Pot a řada podobných od Severní Koreje po Albánii.
Erdoganovy čistky v armádě jsou tak gigantické, že je lze srovnat pouze se Stalinovými čistkami v Rudé armádě v letech 1937 až 1938, které známe z historie zpravidla jako proces s maršálem Tuchačevským a spol. Čistka v Rudé armádě a námořní flotile odstranila tři z pěti maršálů, třináct z patnácti armádních generálů, osm z devíti admirálů a padesát z padesáti sedmi armádních velitelů. Propuštěno bylo osm procent důstojníků, podle některých odhadů mnohem více.
Tato Stalinova čistka se, jak známo, zásadním způsobem projevila v připravenosti a bojeschopnosti Rudé armády po napadení SSSR Hitlerovým Německem. Málem to pro Rusko dopadlo dost špatně.
Podobnou otázku si musíme v NATO klást nyní. Turecko má sice druhou největší armádu v NATO, jak je ale tato armáda nyní použitelná? Co kdyby se v regionu začalo něco zásadního dít? Něco zásadnějšího než nyní? Něco, co dnes nikdo nečeká, podobně jako Stalin nečekal napadení Hitlerem? Válka s Íránem? S Ruskem?
Podobně paranoidní a šílené rysy vykazuje čistka v tureckém soudnictví, policii, na prokuratuře, ve školství, zavírání novinářů, médií, vědců, univerzit.
Zatímco se Leonid Trockij schovával v izolaci v Mexiku a pro světovou revoluci byl dávno nepoužitelný, Stalinova psychotická mašinerie ho ve stále vyšší míře viděla za vším a ještě dlouho po jeho smrti v roce 1940 používala jeho jméno pro vynucování falešných přiznání od zcela nevinných lidí, a to i v satelitních zemích.
Podobnou úlohu sehrává v případě Erdogana kazatel Gülen v americkém exilu, který donedávna netušil, že je tak důležitý. Ze spiknutí s ním jsou dnes v Turecku osočovány (a vyhazovány z práce) tisíce lidí, kteří o něm v životě neslyšeli. Dá ho Erdogan propíchnout zahradnickými nůžkami? NATO by si mělo uvědomit, že má ve svých řadách zemi vedenou paranoidním psychotikem, který jako Stalin trpí utkvělými představami, a zařídit se podle toho.
...
Co se týká vlny vražedných útoků v Evropě, lze čím dál častěji zaslechnout, že to je něco, na co si holt budeme muset zvyknout, něco, s čím se budeme muset naučit nějak žít. Leckdo je ochoten zásobovat nás statistikami o tom, že při autonehodách zahyne mnohem víc lidí apod. A pak se poukazuje na to, že v Izraeli si na to také svého času zvykli a museli s tím žít, v autobusech se lidé prostě pořád nervózně rozhlíželi kolem sebe. Uprchlickou vlnu stejně nelze úplně zastavit a muslimskou menšinu už tu máme.
Za prvé Izrael se s tím „naučil žít“ také tak, že vybudoval neprodyšnou zeď. Izraelská demokracie už dávno není tak příjemně liberální a otevřená, jako bývala dříve. Podstatné také je, že Izrael nemá Rusko za humny, kdežto z oslabování liberálních komponent demokracie v Evropě bude Rusko těžit.
A nakonec jde o to, že nikde v Evropě lidé nebudou chtít o tomhle zvykání si či srovnávání s nehodami ani slyšet. A podle toho budou bohužel volit, když je někdo k takovému zvykání bude nabádat.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
