Nejde tolik o obavy Američanů z jejího celkového zdravotního stavu (o něj jde také), nýbrž o otázku důvěry. Clintonová od pátku věděla, že má zápal plic, a přestože od té doby několikrát vystoupila na tiskových konferencích, nepřiznala to. Mohla to přitom včas říct a vzít si volno na doléčení. Američané mohou mít pocit, že jim dokáže leccos důležitého tajit, když na to přijde. Je přitom paradoxní, že v jiných otázkách transparentnosti (daně, příjmy, financování kampaně) Clintonová nad Trumpem jasně vede.
...
Bill Schneider se na Reuters dívá, jakou roli hraje vzdělání v amerických volbách. Od 60. let se rozvíjí jistý vzorec voličského chování. Čím vyšší příjem, tím pravděpodobněji volíte republikány. Čím vyšší vzdělání, tím pravděpodobněji volíte demokraty. Bohatí tak hájí svůj konzervativní ekonomický zájem, vzdělaní hájí své (liberální, resp. levicové) kulturní hodnoty.
Co se děje s těmi, kteří jsou bohatí a vzdělaní zároveň? Sociologové říkají, že jsou pod „křížovým tlakem“, jsou taženi různými směry. Když budou volit podle svých zájmů, budou volit republikány; když budou volit podle svých hodnot, budou volit demokraty.
Ve volbách v roce 2012 byl republikánský kandidát Mitt Romney jasným princem bohatství a Barack Obama princem vzdělání. Oba vysloveně reprezentovali dvě konkurující si elity, které byly ve válce po desetiletí. Přitom oba vystudovali Harvard, který má „na starosti“ produkci elit.
Demokraty trápí jejich slabost u bílé pracující třídy (working class). Ta už ale dávno není tak dominantní. V roce 1980 to bylo 65 procent voličů, v roce 1988 pak 54 procent voličů a v roce 2012 už jenom 36 procent. Letos jsou to tedy republikáni, kdo má větší problém.
Demokraté získávají mezi voliči, kteří dosáhli „college vzdělání“ (vyšší střední nebo bakalářské vzdělání, porovnáno evropskými standardy) – ti se významně odvracejí od republikánů...
Zdravotní problémy Clintonové by se mohly stát novým zdrojem rozdělení voličstva. Méně vzdělaní věří konspirativním teoriím o tom, že Clintonová něco tají. Clintonová zase označila polovinu Trumpových voličů za „zavrženíhodné, nechutné, rasisty, homofoby, islamofoby a xenofoby“. Trump ji zase odsoudil, že pohrdá obyčejnými, „každodenními“ (everyday) Američany.
Moje poznámka: Tak nevím, jestli je to dobrá strategie, útočit místo na Trumpa na jeho voliče. Myslím, že je lepší se o ty voliče zajímat.
...
Gideon Rachman se ve svém sloupku pro FT jednoznačně staví za dvourychlostní Evropu. Německý vicekancléř za SPD Sigmar Gabriel zopakoval, že Británie si nemůže brát z EU jenom hezké věci bez toho, aby za to zaplatila.
Chceme unii v rámci unie, shodli se Zeman a populista Hofer |
Podle Rachmana je to emočně a politicky pochopitelné, ale je to chyba. Místo přistupování k brexitu jako k hrozbě má EU využít příležitosti a začít dojednávat nový vztah k Unii, který může být receptem pro ostatní. S přílišnou integrací EU nesouhlasí kromě zemí V4 ani Dánsko, Švédsko, Nizozemsko, možná ani Irsko. Tak proč nevytvořit vnitřní EU a vnější EU, ve které by Británie mohla zůstat?
Samozřejmě tu je spousta problematických detailů. Bude Francie v jádru, nebo mimo ně? Uvidíme příští rok po francouzských prezidentských volbách. Mohou být členské země eurozóny (Slovensko, Slovinsko, baltské státy) v jádru, nebo mimo ně?
Paradoxně Rachman nezmiňuje dvě věci. Německo se zatím rozhodně nechce více integrovat s jižním křídlem eurozóny a platit za ně dluhy. Bylo by to sice ekonomicky a institucionálně logické, ale politicky to nejde.
A za druhé je to pro země v bývalé sovětské sféře vlivu věc geopolitická. Při dvourychlostní EU hrozí silnější ruský vliv v té „vnější EU“.
Na příkladu Turecka vidíme, že samo NATO není zárukou příslušnosti k Západu.
Čtenáře Monitoru JM zvu na mezinárodní konferenci o Evropě, která se koná 19. září.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
