Hlavní iniciátor tohoto odsudku – prezident Miloš Zeman – se vyznal ze svého obdivu k Donaldu Trumpovi před americkými prezidentskými volbami i po nich. Dokonce se angažuje v tom, že přesvědčuje Američany i Trumpovu bývalou ženu, aby se stala velvyslankyní USA v České republice.
Je však více než zjevné, že ohledně Číny si Trump se Zemanem rozumět nebudou. Zatímco Miloš Zeman (ale i premiér Sobotka) spatřuje v ekonomických vztazích s Čínou budoucnost České republiky, Donald Trump se s Číňany nepáře.
Je to absurdní: zatímco ekonomické vztahy s Čínou jsou pro Českou republiku (zatím) nevýznamné, ekonomické vazby Číny s USA podstatné jsou – ohledně vzájemného obchodu, investic i amerických státních dluhopisů. Trump buď riskuje, nebo tomu nerozumí.
Poté, co si Trump v pátek telefonoval s prezidentkou Tchaj-wanu, vydala Čína oficiální protest. Zatímco budoucí viceprezident Mike Pence se snažil situaci uklidnit s tím, že šlo „pouze o zdvořilostní telefonát“, Trump se pustil do útoku na Twitteru a dal najevo, že svůj improvizovaný a nekonvenční styl z kampaně přenese i do oficiální diplomacie.
„Ptají se nás snad Číňané, jestli je v pořádku, že si devalvují vlastní měnu? Diskutují s námi o zvláštní dani na americké zboží? Ptají se nás, jestli mohou stavět masivní vojenský komplex uprostřed Jihočínského moře?“ napsal Trump.
Co z toho můžeme vyvodit? Někomu může připadat zajímavé (a potenciálně dokonce výbušné a nebezpečné), že Trump hodlá v diplomacii improvizovat a střílet od boku, spoléhat se na vlastní intuici a temperament a obcházet armády diplomatů, poradců a úředníků.
Stejně zajímavé ale je (a to je můj soukromý závěr), že Trump si nenechá moc mluvit do toho, s kým se má či nemá scházet, s kým si má či nemá telefonovat a podobně. V tomto směru narazí v budoucnu asi každý.
Pozoruhodné je, že za svůj telefonát na Tchaj-wan sklízí Trump kritiku od amerických demokratů (tedy budoucí opozice) s tím, že ohrožuje americké obchodní vazby. Co budou říkat, až bude Trump příště hovořit třeba s dalajlamou, když ten je přece miláčkem Hollywoodu a tamějších levicových intelektuálů a aktivistů?
Když Trump telefonoval filipínskému „silnému muži“ Dutertemu a pozval ho do USA, mohlo se to vykládat jako schvalování jeho brutální politiky. Když chválí kazašského autoritáře Nazarbajeva za „fantastické úspěchy“, lze to kritizovat podobně. Ale drobná maličkost – že na Tchaj-wanu je demokracie a v Číně komunistická diktatura – americké levici nevadí?
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
