Zlatá slova. Neříká to ale samozřejmě jenom Sobotka. Píše a říká to už skoro každý den a každou chvíli leckdo. Například dnešní editorial agentury Bloomberg dochází k podobnému závěru.
Italská politická a bankovní krize nemá dobré řešení. Když budou v rámci restrukturalizace a rekapitalizace italských bank „oholeni“ jejich akcionáři a držitelé dluhopisů, vzniká nám tu „drobná potíž“ v tom, že v italském případě se jedná o italské domácnosti. Pokud přijdou o prostředky obyčejné italské domácnosti, získají na tom opět pouze italští protievropští populisté a nacionalisté.
Pokud bude banky nucena rekapitalizovat italská vláda, bude k tomu muset uvolnit rozpočtový krunýř kritérií paktu stability, který střeží Evropská komise. Pokud ta dojde k závěru, že je třeba být vůči Itálii tolerantní, vyvolá to zase revoltu na německé politické scéně.
Pokud bude tolerantnější vůči Itálii německý politický mainstream, může posílit protievropská část politického spektra, tedy Alternativa pro Německo, Pegida apod. Stejná vzpoura německého nacionalismu a konzervativního a dogmatického ordoliberalismu by mohla nastat v případě, že by měla italským bankám či italské vládě nějak pomoci Evropská centrální banka (ECB).
Vypadá to na začarovaný kruh. Evropská unie buď potřebuje více vzájemnosti a finanční solidarity, nebo potřebuje více tolerance k jednorázovému porušení přísných rozpočtových kritérií, aby si například Itálie mohla řešit rekapitalizaci vlastních oslabených bank sama, na vlastní účet a zodpovědnost.
Nelze být dlouhodobě proti oběma těmto věcem najednou. Tedy samozřejmě lze – ale jen smíříme-li se s tím, že projevy protievropského nacionalismu a protestu proti EU budou narůstat, dokud se Unie nerozpadne úplně.
Jedinou možností je, že se zodpovědné národní i evropské elity domluví na tom (už včera bylo mimochodem pozdě) že se znovu ustaví evropský konvent, který bude sestávat nejen z politiků – a který začne usilovat o to, stanovit kam, proč a za kým chce společná Evropa vlastně jít. Který začne hledat onen vyšší společný „smysl“.
Na míře solidarity se přece domluvíme, teprve až se shodneme na tom, kdo jsme a jakou máme či nemáme společnou identitu a zodpovědnost. Výstup konventu bude muset mít lidově srozumitelnou ambici – jednoduchou a zapamatovatelnou ústavu.
Výsledkem se může stát, že budeme chtít méně Evropy – pak ať si má každý dluh a schodek, jaký chce. Společná Evropa pak bude dělat společně pouze důležité věci, jako je třeba ochrana vnějších hranic.
Nebo se EU bude muset více integrovat a vnitřně solidarizovat. Pak ale musí vědět, proč a jaký to má mít „smysl“ zmíněný v úvodu textu. Lepší nápad než zkusit svolat znovu konvent prostě nemám.
Přečteno včera vČeském rozhlase Plus.
...
Obdržel jsem včera od několika rozzlobených čtenářů z Německa e-maily, ve kterých protestují vůči tomu, že jsem včera napsal, že německá média (zvláště ta veřejnoprávní) na rozdíl od médií anglických příliš dlouho váhala se zveřejněním identity pachatele vraždy studentky ve Freiburgu.
1. Kritici upozorňují, že to není pravda, ale odkazují mimo jiné na to, co bylo řečeno od včerejšího rána. To už ale byl napsán můj komentář a dávno i poznámka serveru Eurointelligence, ze které jsem vycházel a kterou jsem citoval a glosoval, což je koneckonců to, co v Monitoru obvykle dělám – komentované a glosované výpisky z ranní četby.
2. Problém nebyl ani tak v tištěných novinách, ale spíš v německé televizi, hlavně na vlajkové lodi německé veřejnoprávnosti ARD. Odkazuje k tomu i článek ze včerejšího Spiegelu Online.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
