Pokud ale chtějí Emmanuel Macron a Angela Merkelová budovat v příštích letech stále těsnější unii, měli by si všímat toho, že narativy ekonomických příběhů různých zemí se velmi liší.
Popisuje to také analýza bruselského think tanku Bruegel, která se zaměřila na popis krize eurozóny od roku 2009, jak se objevoval ve čtyřech nejdůležitějších evropských centristických novinách. Jde o německý Süddeutsche Zeitung, francouzský Le Monde, italský deník La Stampa a španělský El País. Datová analýza se týkala takřka 58 000 textů. Pomocí algoritmů z toho vychází převažující názor, kdo za krizi mohl.
Zajímavé je, že pouze v El País převažoval konzistentní názor, že vinu za průběh krize eura nese především Španělsko samo. Ke globální finanční krizi se totiž připojila domácí realitní bublina a benevolentní regulace v době vysokého růstu, který krizi předcházel.
Süddeutsche Zeitung viní všechny kromě Němců samotných. Kdyby svět převzal německé sociálně-tržní hospodářství, krize by nepřišla. Jenže dominovaly hamižné finanční trhy s neoliberální ideologií v zádech, finančně nezodpovědní Řekové a ECB s příliš volnou měnovou politikou.
Francouzský deník le Monde viní spekulanty a banky, ale také německou neoblomnost v zacházení s předluženými Jihoevropany. Italská La Stampa se zaměřuje na Itálii v roli oběti okolností, hlavně globalizace a německé fiskální přísnosti. Bank a finančníků si italský tisk nevšímá, ale svůj díl viny nese italský politický systém, ostatně podobně jako ve Španělsku. V Itálii a Španělsku je možné zaznamenat jisté zoufalství, které jde mimo čistě ekonomickou rozvahu a má pochybnosti o celém politickém systému a jeho sociální tkanině.
Beršidskému to připomíná indickou průpovídku o čtyřech slepých mužích, z nichž každý se dotýká jiné části slona. Jeden si myslí, že jde o strom, druhý, že o hada, apod. Otázkou je, do jaké míry média kopírují oficiální vládní linii, do jaké míry si budují vztah se svými čtenáři a jak vlastně vzniká „názor veřejnosti“.
Eurozóna je jediná měnová zóna na světě, ve které neexistuje jedna konstituující veřejnost. Místo ní existuje několik národních filtrovaných bublin. Politici se musí snažit prodat různé posuny v institucích, jako je vytvoření Evropského měnového fondu, vytvoření společného rozpočtu či dluhového mechanismu, různým auditoriím.
Existuje mnoho dobrých důvodů, proč není Evropa jednotný informační prostor. Jazyková diverzita může být aktivem, stejně jako zátěží. Europeizace veřejné debaty by ale do určité míry možná byla, kdyby se média trochu snažila nabízet alternativní perspektivy a narativy.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
