Začínající populistický experiment v Itálii, kdy se k moci dostává levicové protisystémové hnutí Hnutí pěti hvězd a pravicová euroskeptická Liga severu, vybízí k otázce, která míří do samého jádra republiky, vytvořené po válce v roce 1945.
Po válce se zakladatelé současného italského systému naštěstí rozhodli nadělit Itálii pluralitní systém pojistek a rovnováh, které naštěstí lecčemu brání. Itálie má relativně silného prezidenta, ústavní soud a nezávislé soudnictví, silné regiony a municipality, odbory a relativně silný Senát. To proto, aby se nemohlo opakovat období zneužívání moci z doby fašistické diktatury Benita Mussoliniho. Finanční trhy začínají být nervózní. Výnosy z italských desetiletých dluhopisů se zvyšují, jsou nejvyšší za poslední rok, narůstá rozdíl mezi výnosem z italských a německých dluhopisů apod.
Otázka tedy je, zda pluralitní rozložení moci v Itálii zabrání extravagantnímu utrácení a snižování daní, které chystá současná koalice. Fiskální nápady obou stran mohou Itálii stát šest procent HDP ročně. Je to něco, co si Itálie ani EU nemohou dovolit. Navržený předseda vlády Giuseppe Conte je profesorem práva s minimální politickou zkušeností. Itálie sice zná technokratické předsedy vlád, jako byl například Mario Monti, ti ale předsedali vlastním technokratickým vládám a nebyli loutkami v rukou předsedů dvou stran, jako se to chystá nyní.
Jaké jsou tedy brzdy? Barber upozorňuje, že italský prezident má například právo veta, může vetovat zákony. Sice se toto veto nepoužívá v rozpočtových věcech, ale použít se může.
Druhý zdroj naděje je podle Barbera italská horní komora, Senát. Liga severu a Hnutí pěti hvězd mají dohromady 167 z 318 křesel v Senátu. Především Hnutí pěti hvězd není zrovna vyhlášené disciplínou. Stačí, když několik senátorů z hnutí nepřijde, většina zkolabuje a fiskální návrhy neprojdou.
…
Ke stejnému tématu se vyjadřuje na stránkách téhož listu komentátor Martin Wolf. Itálie podle něj není Řecko v tom smyslu, že na tom není tak špatně. Ale ne všechny rozdíly jsou povzbudivé. Italská ekonomika je desetkrát větší než ta řecká. Veřejný dluh Itálie je sedmkrát vyšší než řecký. Italská ekonomika je příliš velká na to, aby mohla padnout, a příliš malá na to, aby mohla být zachráněna.
Reakce trhu existuje, ale je zatím mírná. Horší je, že podle průzkumů se italští voliči necítí spojeni s EU, jsou v tomto ohledu 23. nejhorší v Evropě. Možná to nepřekvapí, když zjistíme, že reálný růst italské ekonomiky činí za posledních 21 let pouhá tři procenta. Obyčejní Italové také cítí velké pohrdání establishmentem a vládou. A připadá jim, že ve věci migrace je Evropa nechala na holičkách.
Wolf připomíná, že v roce 1991 napsal o měnové unii, že úsilí svázat státy společnou měnou může skončit tím, že je postaví proti sobě. Naplní se tak tragédie: arogance, šílenství a destrukce. Pokus Italů dostat se ze svěrací kazajky pravidel pro eurozónu se téměř jistě nezdaří. To ale neznamená, že se něco vyřeší. Dokud se do Itálie nevrátí prosperita, bude její politika velice křehká.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
