Lidovky.cz

MACHÁČEK: O knize Vodňanské a jak si žili disidenti

Názory

  13:31
PRAHA - V letní Praze (resp. v pražské kavárně) se hojně diskutuje o knize psychoterapeutky Jitky Vodňanské „Voda, která hoří“, ve které vzpomíná především na 70. a 80. léta a mimo jiné na svůj dlouholetý vztah s Václavem Havlem, což je samozřejmě to, co na knize většinu lidí zajímá především.

Jitka Vodňanská. foto:  Tomáš Krist, MAFRA

A hlavně proto je kniha úspěšná. Už je vyprodaná, v nakladatelství Torst se připravuje dotisk a Vodňanská dává rozhovory do magazínů a televizí. Detaily mileneckého vztahu s Havlem (hlavně interrupce) zaujaly i bulvární tisk.

Vodňanská ve svých veřejných vystoupeních ukazuje jistou rozpolcenost. V magazínu Pátek Lidových novin přiznává, že jí vadilo, jak byla vymazávána z historie. V dokumentárním filmu Jana Nováka „Václav Havel jede na dovolenou“ o tom, jak Václav Havel v 80. letech trávil srpen na cestě po chalupách kamarádů až na Slovensko sledovaný estébáckými auty, o ní není ani zmínka, přitom na té cestě byla celou dobu s Havlem právě ona.

Na druhou stranu vyjadřuje překvapení, že se jí všichni novináři ptají jenom na Havla a nic jiného je na knize nezajímá. Štve jí, že se lidé nezajímají také o ni a o její názory. Jak to může překvapit vzdělanou psychoterapeutku, to nevím. Do Indie jezdí leckdo, medituje taky leckdo, jakési poněkud povrchní duchovno provozuje taky kdekdo a ani názory Vodňanské na psychoanalýzu nejsou nikterak výjimečné. Skoro všichni jsme měli nějaké zajímavé babičky nebo dědečky. Na druhou stranu – ono silné volání autorčina ega „byla jsem u toho všeho taky, byla jsem toho pevnou součástí, zasloužím si, aby se o mně vědělo“ – docela lidsky chápu, i když nevím, jestli potřebuji vědět třeba zrovna o potratu.

O tom jsem ale psát nechtěl. Chtěl jsem reagovat na článek kolegy Petra Zídka z Lidových novin o knize Vodňanské, ve kterém se například praví: „Z citovaných Havlových dopisů – jsou jich desítky – čiší zvláštní infantilita. Psal tohle opravdu padesátiletý člověk, a ne nějaký šestnáctiletý mladík své první lásce, napadne asi čtenáře, který se s pocitem jisté nepatřičnosti musí probírat dlouhými stránkami rozebírání vlastních citů, pocitů a vztahů. Některé Havlovy dopisy mají až proustovský charakter: mnohomluvné popisy toho, co jedl a pil, jak spal či jakou prováděl hygienu.

Svět disentu, jak ho Vodňanská líčí, odpovídá – snad navzdory autorčině úmyslu – lidovému stereotypu o bezstarostném životě elity. Večírek střídá oslavu, nakupuje se v tuzexu, jedí se francouzské sýry, alkohol teče proudem. StB dokáže být občas nepříjemná, ale většinou je pouze směšná. V disidentském ghettu se mají všichni rádi, pomáhají si a navštěvují se na svých chalupách. „Uprostřed soudržné rodiny chartistů jsem si vůbec neuvědomovala, jak se žilo okolo,“ píše Vodňanská.

K tomu prvnímu lze asi dodat, že ne náhodou se říká, že nikdo není dokonalý. Havel měl možná zmatek v paralelních vztazích, ale kdo kdy četl jeho divadelní hry, musel si všimnout, že to, co s v nich rozehrává, lze těžko stvořit bez nějaké osobní zkušenosti s tématem. Zdá se mi podstatné, že Havlova žena Olga o těchto vztazích věděla (a koneckonců měla vztahy svoje nebo vztah svůj), Havel tedy nelhal a nezaplétal se (i když jeho v druhém manželství to bylo složitější).

Havel možná byl v něčem infantilní, zaplétající se, zmatený – z hlediska české historie ale platí, že ve věcech zásadních a důležitých zmatený prostě nebyl. Ani jako disident a lídr disentu a většinou ani jako prezident. Dokázal naslouchat a potom formulovat resumé, věděl, co v politice i disentu chce, jaké hodnoty zastává, a stál si za tím, většinou naprosto přesně analyzoval mnohé jevy. Mohl působit zmateně a příliš zdvořile, ale v zásadních věcech byl tvrdý, statečný a nezlomný jako kámen.

V genech máme různá pokušení (někdo inklinuje k promiskuitě, někdo se narodí jako kleptoman, někdo jako sobec či umíněnec apod.). Důležité je, jak nad svými pokušeními, která nám osud nadělil, dokážeme vítězit nebo je překonávat. Ten, kdo od přírody promiskuitní není (nebo ho nikdo nechce), nemá ale právo soudit někoho, kdo těmto pokušením musí čelit, anebo někoho, kdo byl tak charismatický, že ho vždycky všichni chtěli sbalit. A ono koneckonců vůbec není správné kohokoli soudit v jeho intimních věcech.

Hodnotit lze člověka ve veřejném prostoru a v politice – a zde Havel obstál, jako disident i jako prezident. Coby umělec dokázal navíc svoje osobní slabosti a pochybnosti pronikavě reflektovat, a kdo ho dobře znal, věděl, že to byl člověk překypující sebeironií a neustále sžíraný pochybnostmi o sobě samém. Prezentoval snad Havel někdy sebe sama jako neomylného macha českého disentu, umění a politiky?

A nyní k tomu, jak si ti disidenti krásně žili. Když to bylo tak atraktivní, když to byl tak sladký a luxusní život, proč bylo disidentů tak málo? Večírků a mejdanů jsem osobně zažil spoustu (i s Havlem), ale francouzský sýr si nepamatuji. Zato si pamatuji, že Havel rád vařil (třeba guláš) a že se pilo lahvové pivo. Když Vodňanská píše, že pili šampaňské, šlo zcela jistě o Bohemia sekt nebo Sovetskoje Igristoje, a ne o pravé francouzské šampaňské.

Ano – Havel měl bony (aby ne, byl to světoznámý autor divadelních her a z jejich produkcí mu chodily tantiémy). Osobně si pamatuji mluvčí Charty 77 (a to už byla nějaká disidentská funkce), které se živily tím, že drhly schody v činžovních domech.

Večírky jistě byly, ale je to podobné jako s fotografiemi či dokumentárními filmy. Když někdo sedí v práci (třeba v kotelně), chodí s dětmi do školky a ze školky, když něco v noci píše na stroji nebo má třeba depresi apod., není na tom nic zajímavého. Všední a rutinní věci nestojí za to zaznamenávat. Co naopak nafilmuji, vyfotografuji nebo napíšu do deníku, je, že byl mejdan, večírek, koncert, výstava.

Možná těch večírků a promiskuity bylo více než v normálním světě a tzv. spořádané společnosti, ale to je v ghettu logické. Dodnes navíc považuji za zásadní, že v disentu se „pracovalo“ s veselou myslí.

Debata Jana Macháčka

Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost. 

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.