Jde prý o bod obratu. Půl století po svém vzniku se dostaly zelené strany na frontovou linii především díky tomu, jak veřejnost nazírá klimatickou změnu.
V posledních volbách posílili zelení především v severozápadní Evropě. Triumfovali ve třech největších ekonomikách v EU. Podle posledních průzkumů v Německu vedou právě zelení, předběhli CDU/CSU. Daří se jim ve všech severských zemích i v Beneluxu, nově také v Rakousku nebo v Irsku. Na jejich posílení musí reagovat mainstreamové strany a přebrat agendu. Boj s klimatickou změnou se stává politickou top prioritou, posílí na evropské úrovni i v polovině členských zemí EU, které reprezentují polovinu evropské populace. Markantní je tento vývoj zejména v Německu. To všechno bude mít enormní ekonomické, politické a kulturní důsledky.
Opatření, jež se mají učinit pro udržitelnost ekonomik, budou dál dopadat znovu především na ty, kteří už platí náklady ekonomických změn posledních čtyřiceti let. Zelená ekonomika spočívá v tom, že uhlíkové produkty a uhlíková stopa se musejí prodražit, především skrze daňové nástroje.
Jsou to ale ti ekonomicky slabší, kdo ponese náklady větších karbonových daní a restrikcí. Energie činí větší část jejich rozpočtu, jsou více závislí na dojíždění autem a nemohou si dovolit luxusní elektromobily. Jako dělníci pracují v odvětvích, která budou nejvíc postižena novými regulacemi, a některá mohou úplně skončit
Zelení jsou si prý vědomi toho, co vyvolalo protesty Hnutí žlutých hvězd ve Francii, a navrhují „spravedlivý přechod k nízkokarbonové ekonomice“. Výnosy z karbonové daně mají jít rovnou sociálně zranitelným, nemají končit ve státním rozpočtu. Mladí američtí zelení a socialisté zase sní o masivních veřejných investicích, které vytvoří pracovní příležitosti – a to se má nějak kombinovat s minimálním příjmem.
Tolik Martin Sandbu. To, co zmiňuje, je jen vrcholek ledovce. Ska Kellerová, šéfka frakce zelených v Evropském parlamentu, například navrhuje, aby EU investovala do celoevropské sítě spacích vlaků, které budou pendlovat mezi evropskými městy místo letadel.
Na rozdíl od autora bych ještě neslavil porážku nacionalistů a populistů. V evropských volbách sice neposílili tolik, jak se čekalo, ale v národních volbách to může být leckde jinak. Pokud Amerika s Trumpem prožívá určitý „backlash“ či pokus o zastavení času na cestě k zářným zítřkům, možná Evropa svůj backlash teprve zažije, možná právě v reakci na pokusy realizovat zelenou utopii v praxi.
Státní zelené investiční projekty se možná mohou uchytit a vytvářet pracovní příležitosti ve Skandinávii, jinde v Evropě je zkušenost s masivními vládními projekty smíšená a v podstatné části starého kontinentu se to rozkrade nebo zmizí v černé díře. Kompenzovat sociálními dávkami propuštěné dělníky je tragický omyl.
Větší důraz na zelenou ekonomiku v západní Evropě povede k hlubšímu dělení Evropy na Západ a Východ, kde jsou lidé více pozadu ve smyslu pokroku (je to špatně?) nebo více skeptičtí (na základě zkušeností se solární energií) a více opatrní (na základě zkušenosti s komunismem) směrem k utopiím. V případě Polska jde o větší závislost na uhelné energii, v případě Česka, Slovenska a Maďarska o velkou závislost na tradičním autoprůmyslu.
Se Sandbuem souhlasíme v tom, že konsekvence zeleného nástupu budou skutečně enormní. A nejzvláštnější je, že prioritou Evropy není, aby se karbonové emise snižovaly všude na světě stejně. Prioritou Evropy je dělat předvoj. Potíž je v tom, že za posledních deset let je ekonomický růst v EU sotva poloviční oproti USA. A v novém zeleném oparu možná bude hůř.
