EU prožívá nebezpečný moment. Říká, že je připravena na brexit bez dohody, ale všichni vědí, že to není pravda. Evropská komise připravila pouze cosi právně technického, ale to není ona připravenost, o niž jde nebo která je podstatná. Evropští političtí lídři totiž nepřipravili svoje voliče na ekonomický dopad toho, že velká evropská země opustí celní unii a jednotný trh přes noc.
EU dělá dobře, že nebere výroky nového britského předsedy vlády úplně doslova. Ty totiž míří na domácí politický trh, kde se očekávají volby. Potíž je ale v tom, že evropské ekonomiky prudce zpomalují – a šok z divokého brexitu to může velmi zhoršit.
Podle Münchaua by se evropští politici měli podívat do zrcadla a ujistit se například o tom, zda je takzvaná irská pojistka opravdu tak zásadní. Jedna věc je solidarita s Irskem, druhá věc je vysvětlovat dělníkům, že přijdou o práci. Tvrdá vyjednávací pozice byla přece založena na tom, že k tvrdému brexitu vlastně nikdy nedojde.
Podle autora prožíváme nezamýšlené důsledky kampaně za druhé referendum, která zvýšila pravděpodobnost tvrdého brexitu. Kampaň za opakování referenda pomohla zabít dohodu Theresy Mayové, ale nebyla schopna zařídit cestu k revokaci brexitu. Kvůli tomu se Británie ocitla v teritoriu tvrdého brexitu. Zastánci setrvání Británie v EU se stali užitečnými idioty.
EU byla v této špatné kalkulaci spojencem. Donald Tusk explicitně podporoval druhé referendum a v evropských volbách pomáhal kandidátům za setrvání – a ti prohráli na celé čáře. Jeho intervence měly dvojí efekt. Daly falešnou naději zastáncům setrvání Spojeného království v EU v tom, že EU bude intervenovat v jejich prospěch. A vedly Evropany k tomu, že riziko tvrdého brexitu podcenili.
Kdykoli jede Münchau do Německa, je tázán, zda si Britové brexit nerozmyslí. Německá média referovala o brexitu výhradně z perspektivy zastánců druhého referenda. I nyní se vysmívají Borisu Johnsonovi. Brexit bez dohody a jeho ekonomický dopad na regiony, sektory a geopolitické zájmy EU se ještě pořádně neocitl na politickém radaru médií.
EU měla dosud ve srovnatelných situacích štěstí. Řecký premiér Alexis Tsipras to v roce 2015 vzdal a podřídil se. Stejně to vzdal francouzský prezident Charles de Gaulle, když v roce 1966 ukončil takzvanou politiku prázdného křesla pro Francii. Leckdo si asi myslel, že když se podřídili lídři Řecka a Francie, určitě se podřídí i Johnson.
EU dělá chybu když přehlíží unikátnost brexitu. Politické podněty, které vnímá Boris Johnson, se liší od podnětů těch, kteří z EU či eurozóny neměli v úmyslu odejít. EU by se měla snažit pochopit, proč má brexit v Británii přetrvávající podporu. Potvrdily to dvoje parlamentní volby, jedny volby evropské, brexitové referendum i výběr Johnsona za předsedu vlády. Je tu zkrátka opakující se vzorec chování a rozhodování.
Lídři EU by si také měli uvědomit svou chybu. Neměli vůbec připouštět prodloužení brexitové uzávěrky za letošní březen. Jedině tak mohla být brexitová dohoda schválena. Vše, co následovalo od března – evropské volby, výběr šéfa konzervativců i sama politická dynamika –, nás posouvá směrem k tvrdému brexitu.
Dvě poznámky Monitoru JM k tomuto textu:
Napadá nás paralela s řízeným oslabováním koruny z roku 2013. ČNB na to veřejnost „technicky“ připravovala, ale zápisům z bankovní rady média nevěnovala prakticky žádnou pozornost. Tolik k rozdílům mezi technickou a politickou přípravou.
Druhá poznámka: velká politická příprava na nákladný a tvrdý brexit může mít i své náklady, protože vznikne vlna požadavků na finanční kompenzace od vlády. Podniky se měly a mají připravovat především samy.
