Sovětské impérium tehdy svůj boj zabalilo, sto milionů lidí ve střední a východní Evropě bylo osvobozeno, rozdělený evropský kontinent se víceméně sjednotil a byl ohlášen konec historie ve prospěch stabilní demokracie a tržní ekonomiky.
Co dál se za třicet let stalo: z většiny koutů světa zmizela ta nejhorší chudoba – nebo alespoň došlo k její podstatné redukci. Lidé žijí mnohem déle a přesunují se po světě, jako by hranice neexistovaly. Umělá inteligence a digitalizace začínají vytvářet chytré věci. Zaznamenáváme nárůst Číny – stejně jako nárůst mořské hladiny. Na USA byl proveden útok. Zraněná Amerika se snaží řídit svoje postupné globální oslabování a zvolila si do nejvyššího úřadu velkohubého muže. Historie neskončila, ale vrátila se nová vlna nacionalismu, nativismu a xenofobie.
Voda se stává novou ropou, data jsou novým plutoniem a vývoj klimatu představuje nový armagedon. Z nevyhnutelnosti liberální demokracie se stal svět autokratů podporovaných sledovacím státem, jehož vznik umožnily nové technologie.
Nejlepší vysněný svět není na dosah. Joachim Gauck, bývalý německý prezident, popsal podle Cohena iluze a ztracené naděje roku 1989 velice trefně: „Snili jsme o ráji, a probudili jsme se v Porýní-Vestfálsku.“ Samozřejmě, Porýní-Vestfálsko není nic špatného, ale v polarizovaném světě, kde platí všechno, nebo nic, se to leckomu nemusí zdát dost dobré.
Změnily se velké věci, ale změnily se i ty malé. Fotbalový klub Chelsea získal ruský oligarcha, napumpoval ho miliardami. Tým nakoupil hvězdy a začal vyhrávat trofeje. A Rusové jsou všude. Na francouzském Azurovém pobřeží, na plážích Vietnamu a samozřejmě v Sýrii. Koho by to napadlo?
Autor napsal svůj sloupek během návštěvy Arménie, a konstatuje proto, že duch roku 1989 přeci jen nebyl úplně poražen pod botou Putina nebo Si Ťin-pchinga. Důkazem toho je právě loňská revoluce v Arménii, jež smetla zkorumpované vládní elity. Důkazem jsou nedávné demonstrace v Bejrútu, Iráku nebo v Chile. Důkazem jsou demonstrace v Hongkongu, které žádají liberální demokracii a demokratizaci. Lidé nechtějí vlády, co nechtějí skládat účty, lidé určitě dávají přednost vládě práva pro všechny před tím, že lidé mohou být arbitrárně zatýkáni a mizet.
Tolik Cohenova úvaha. Dovolíme si pár stručných poznámek.
Gideon Rachman z Financial Times měl nedávno hezký postřeh. Z pohledu euroatlantické civilizace se jeví odkaz a význam roku 1989 docela jasně. Když se na to ale podíváme z globální perspektivy, potlačení demonstrací v Pekingu v červnu ’89 bylo možná důležitější zprávou než pád železné opony v Evropě.
Nejsem si jist, zda nedávné demonstrace v Iráku nebo Chile proti zdražení jízdenek mají něco společného s duchem roku 1989.
A poslední poznámka se týká toho, co je a co není liberální demokracie. Výklad toho pojmu je dnes o dost jiný než před třiceti lety a volební preference mnohých voličů naznačují, že je pro ně změna tohoto výkladu moc rychlá nebo jim jde proti srsti. Dříve liberální demokracie kromě svobodných voleb znamenala svobodná média, oddělení mocí, pojistky a rovnováhy, ústavnost, vládu práva, nezávislé soudnictví, občanskou společnost a spolkový život.
Dnes už je však za odpůrce liberální demokracie označován i ten, kdo má určité pochybnosti o správnosti a způsobu boje s klimatickou změnou, i ten, komu se příčí podřídit vše vypjaté politické korektnosti. A ještě v roce ’92 mohl psát týdeník The Economist o tom, že německé chápání národní identity se odvíjí od krve a půdy. Dnes by se to napsat nesmělo – a kdo by to napsal, byl by označen za nacionalistu a nativistu. Musí liberální demokrat držet ruku na tepu doby?
Autor je předsedou správní rady IPPS - Insitut pro politiku a společnost.
