Červnová nominace bývalé německé ministryně Ursuly von der Leyenové byla původně vnímána jako taková třešinka na dortu pro zemi, která je už zvyklá, že její hlas je v evropské politice silně slyšet. Místo toho němečtí úředníci, analytici a lobbisté mluví o tom, že Německo nyní čeká poměrně významný propad vlivu v bruselských institucích.
Nejde jen o to, že začátek neproběhl pro Leyenovou zrovna hladce. Čelila kritice za to, jak smíchala a pojmenovala portfolia jednotlivých komisařů a špatně odhadla politickou dynamiku v Evropském parlamentu, který odmítl některé návrhy na komisaře. Panují prý také jisté pochybnosti o tom, jak bude Leyenová chránit Komisi před přílišným vlivem silných a aktivních národních lídrů, jako je Emmanuel Macron.
Jde spíše o to, že právě proto, že je Leyenová první německá prezidentka Evropské komise po padesáti letech, bude pod silným tlakem a drobnohledem. Hlídat se bude, aby byla neutrální a neupřednostňovala německé zájmy.
Sama Leyeneová nechce být vnímána jako německá agentka, ale chce zájmy Evropy prosazovat na prvním místě. Německo už pochopitelně nemá žádného dalšího komisaře, jako byl v minulé Komisi Gunther Oettinger, o němž se říkalo, že je vlivným šampionem německých zájmů.
Až dosud Německo hrálo dominantní roli v bruselské politice. Německá kancléřka Angela Merkelová měla velice blízké vztahy s bývalým předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem, Oettinger držel portfolio rozpočtu a generálním tajemníkem Komise byl vlivný Martin Selmayr, jemuž se přezdívalo „monstrum z Berlaymontu“.
O Selmayrovi se například tvrdilo, že zařídil Němcům v Bruselu výběr mýtného, které diskriminovalo jiné než německé řidiče. Oettinger byl zase kritizován, že lobbuje za zájmy německého automobilového průmyslu ve věci emisních standardů.
Nyní bude muset Německo více pracovat s Evropským parlamentem a rovněž více hledat konsenzus napříč evropskými politickými stranami i v Radě. Navíc je země poněkud oslabená tím, že kancléřka Merkelová už pouze dosluhuje a je na cestě do politické penze.
…
Americký prezident Donald Trump oznámil, že obchodní dohoda s Čínou, na niž původně tolik spěchal, bude patrně uzavřena až někdy ke konci příštího roku, tedy pravděpodobně až po amerických prezidentských volbách nebo před nimi. Jak informuje agentura Reuters, jednání se komplikují především z politických důvodů. Nejde jen o deklaraci amerického Kongresu kvůli Hongkongu, kterou Donald Trump podepsal, i když se liší názory na to, jestli ji podepsat chtěl, nebo ji podepsal jen proto, že musel. A musel proto, že by byl stejně hladce přehlasován. Zákon měl jednoznačnou podporu více než dvou třetin zákonodárců z obou komor.
Jde také o novou rezoluci amerického Kongresu, která se týká čínského zacházení s muslimskou menšinou Ujgurů, kterou zatím schválila pouze Sněmovna reprezentantů, ale brzy o ní bude hlasovat i Senát. Ta údajně zlobí čínské komunisty ještě víc než deklarace o Hongkongu – a určitě se to projeví na vývoji jednání.
K tomu několik závěrů. Pokud se podaří uzavřít obchodní dohodu, nebude to určitě dohoda na věčné časy ani na dlouhou dobu. Protože americký zájem na tom, zadržovat Čínu, je nadstranický, dlouhodobý, jednoznačný a přežije tohoto prezidenta i prezidenty další. Ke strategickému zadržování a technologické studené válce si můžeme přičíst větší důraz právě na lidská práva, který tu taky zůstane.
Trump ale také odhaduje, že hrozba recese či prudkého zpomalení americké ekonomiky před prezidentskými volbami je de facto zažehnána, a rychlou dohodu už k uklidnění trhů nepotřebuje. Na to zase upozorňuje tato analýza agentury Bloomberg, kde se píše, že americkou ekonomiku nyní drží především stabilní důvěra spotřebitelů.
Druhá věc je, že Trump dobře ví, že obchodní dohodu s USA potřebuje Čína momentálně o něco víc než USA.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Insitut pro politiku a společnost.
