V euroatlantickém civilizačním a kulturním okruhu se nám rýsují dva přístupy, dvě základní školy, odvislé od různých tradic. Můžeme si je představit jako americkou a evropskou školu.
Evropská škola se opírá hlavně o to, čemu se poněkud ošklivě říká automatické stabilizátory. Když dojde k nenadálému propadu ekonomiky, „automaticky“ poklesne výběr daní a pojistného a automaticky se zvýší výplaty podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek. To vše se děje „automaticky“, beze změny zákona. V Evropě tedy není třeba svolávat nějaké mimořádné dramatické schůze parlamentů řešící, jak a jestli se elementárně postarat o lidi, kteří nemají práci.
USA mají mnohem slabší a děravější sociální síť i mnohem menší podpory v nezaměstnanosti, a aby stát mohl ekonomice pomoci, musejí se v Kongresu konat dramatické politické bitvy a schvalovat improvizované zákony na pomoc ekonomice. Byli jsme toho svědky během finanční krize roku 2008 – a jsme toho svědky znovu v těchto dnech.
MACHÁČEK: D-Day americké centrální banky a palebná síla |
Kde se oba přístupy zásadně liší, je centrální bankovnictví. Americké centrální banky nejsou zatíženy traumatem Výmarské republiky, noční můrou hyperinflace a vším negativním, co se s ní spojuje: někdo z hyperinflace dovozuje nástup fašismu, a někdo jde dokonce tak daleko, že s všeobecnou demoralizací a dekadencí spojenou se zkušeností hyperinflace je schopen spojit i holokaust.
Když hrozí katastrofický propad ekonomiky, jde do toho americká centrální banka hlava nehlava a sype do ekonomiky peníze bez omezení. Může kupovat a nakupuje státní dluhopisy i dluhopisy soukromých firem bez omezení, může garantovat transakce soukromých firem na finančním trhu a nemusí se na to nikoho ptát. Americe nakonec pomáhá i dolar coby mezinárodní rezervní měna.
Evropská centrální banka neboli ECB i evropské centrální banky mají ze zákona zapovězeno monetární financování státního dluhu a musí se to různě obcházet – a i na to obcházení jsou přísná pravidla. ECB smí v rámci tzv. kvantitativního uvolnění držet pouze třetinu dluhu každé jednotlivé země a dluhopisy jednotlivých států v držení ECB musejí být v poměru k tomu, kolik kapitálu do ECB každá jednotlivá země vložila. V Německu dokonce bude v květnu tamější ústavní soud rozhodovat, zda tzv. kvantitativní uvolnění, tedy nákup dluhopisů Evropskou centrální bankou, který už mnoho let běží, je, anebo není v souladu s německou ústavou. Pokud soud prohlásí politiku ECB za neústavní, stane se to pro Evropu v nejhorší možné chvíli.
MACHÁČEK: HDP minus 30 procent? A exportní kurzarbeit |
Ani naše ČNB nesmí přímo nakupovat státní dluhopisy, a to ani od bank – a ani včera se to nepodařilo v parlamentu změnit. Je to zcela zásadní chyba, protože pokud v krizi přituhne, může se financování dluhu prodražit, a to ruku v ruce s velkými deflačními tlaky. ČNB pak může mít v osudovou hodinu svázané ruce.
Reakce centrálních bank v Evropě na obrovskou krizi jsou a budou oproti USA kvůli syndromu Výmarské republiky pomalejší, váhavější, těžkopádnější a také méně srozumitelné a víc zašmodrchané.
Propad ekonomiky, který se na nás řítí, bude takového rozsahu, že ani stabilizátory Evropě nepostačí a musejí se schvalovat také podpůrné balíčky, kurzarbeity, záruky, mimořádné úvěry a různé odklady splátek toho či onoho. I tak se řada ekonomů domnívá, že bez většího prostoru pro aktivnější a kreativnější politiku centrálních bank Evropa tentokrát neuspěje. V rámci krizových balíčků se Evropa většinou soustředí na úvěry a garance, měli bychom ale vědět, že úvěr není ve finále pomoc nebo stimul. Úvěr je na konci dne přesun bohatství od dlužníka k věřiteli, v našem případě od soukromníka ke státu. Takže si držme palce a klobouky.
Výhodou Evropy kromě Dánska, jež má systém tzv. flexicurity (kombinace pružného trhu práce a maximálního sociálního zabezpečení), je méně pružný trh práce. Tedy za normálních okolností je to zátěž, za výjimečných okolností, jako jsou ty dnešní, je to ovšem aktivum. Americké firmy propouštějí v panice okamžitě, pro ty evropské je to naštěstí v tuto chvíli složitější.
Když se ale vrátíme k pandemii, na USA číhá jedna velká nástraha: desítky milionů lidí nemají zdravotní pojištění – a to tedy není zrovna dobrý vklad do boje s koronavirem.
Kratší verze přečtena dnes v Českém rozhlase Plus.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
