Pokud tento program ECB nevysvětlí a nezdůvodní, jak soud v Karslruhe žádá, nebude se ho moci Bundesbanka jako největší akcionář ECB zúčastnit.
Podle serveru se eurozóna dostala do současného stavu kvůli politice německých kancléřů od Helmuta Kohla po Angelu Merkelovou, kteří přetížili centrální banku, jež postupem času musela plnit více a více úloh, které původně plnit vůbec neměla. Architekti měnové unie asi měli v úmyslu, že po každé krizi bude docházet k větší integraci (nějaké společné daně, nějaké společné dluhopisy, společné pojištění vkladů, bankovní unie, kapitálová unie) a že každá větší krize měnovou unii k větší integraci popostrčí. To se ale nestalo.
Německá ústava počítá s některými základními pravidly a právy, jež jsou neodcizitelné a nemůže je změnit ani německý Bundestag, a to žádnou většinou. Pouze ústavní soud definuje, co je součástí tohoto ústavního jádra a národní suverenity. Pro Němce je to fiskální politika. Aby se mohla operační pravidla a působení ECB vejít do německých ústavních pravidel, je třeba vždy odlišovat fiskální a měnovou politiku. Tato hranice byla podle německého právního výkladu překročena.
Leckdo to bagatelizuje – že se vše vyřeší tím, že ECB pošle ve stanovené lhůtě tří měsíců do Karlsruhe nějakou zprávu. To ale stačit nebude. Soud žádá potvrdit, že nákup státních dluhopisů byl od začátku pouze dočasný. Musí být jasně definována výstupní strategie z tohoto programu. Bilance centrální banky se nesmí zvětšovat nastálo, vždy pouze dočasně. Soud akceptuje, že nákup aktiv může být legitimním nástrojem měnové politiky, ale v programech musí být zabudován mechanismus, který řekne, kdy a jak se těchto aktiv centrální banka zase zbaví.
ECB bude muset demonstrovat, že nákup aktiv přesně odpovídá potřebám měnové stability. Bude to soudu muset demonstrovat Bundesbanka jako součást ECB. Rozhodnutí soudu se nevztahuje na nový koronavirový program ECB, ale pokud v něm bude chtít centrální banka pokračovat, bude se muset zbavit aktiv z minulého programu, tedy státních aktiv za tři biliony eur.
Soud jasně říká, že ECB musí definovat, jak a kdy se nakoupených aktiv zbaví. To nejde ani obejít, ani zamlžit. A pro nový koronavirový program ECB platí, že je konstruován v zásadě stejně a platit pro něj bude podobný verdikt.
Eurointelligence.com se domnívá, že pokud eurozóna nesmí vydávat společné dluhopisy ani monetizovat dluh, bude jediným řešením do budoucna restrukturalizace dluhu, přesněji odpouštění dluhů a dluhová konference. Variantou je, že země jako Itálie budou po desítky let vytvářet rozpočtové přebytky ve výši pěti procent HDP, což – jak asi každý uzná – je politicky nemožné a neprůchodné.
Soud každopádně včera zabil všechny naděje na to, že italským problémům se solventností půjde pomáhat měnovými nástroji.
Slib bývalého předsedy ECB Maria Draghiho, že udělá, cokoli bude třeba, aby zachránil eurozónu (a který ECB osm let plnila), je dnes výrazně zpochybněn. Otázkou také je, co vlastně znamená nezávislost centrální banky v uskupení států, když tato nezávislost znamená závislost na jurisdikci jednoho soudního dvora jednoho státu.
Ale tím se vracíme na začátek. Možná bylo od začátku nejlepším způsobem, jak zabít nezávislost centrální banky, nechat toho na jejích bedrech příliš.
Pokud si však někdo myslí, že kdyby se změnily základní evropské smlouvy, načež by eurozóna směla vystavět společnou rozpočtovou politiku, může si být jist, že to by německý Ústavní soud efektivně zabil s ještě větší vehemencí než dluhopisový program ECB.
Čeští ideologičtí euroskeptici možná nyní slaví, protože eurozónu čekají opravdu velké problémy. Jenže pokud bude mít eurozóna problémy, bude to tragické i pro nás, protože jsme na eurozóně ekonomicky závislí.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
