Fiskálně zodpovědné či zdrženlivé severní státy si také dobře všímají toho, jestli Itálie nebo Španělsko hodlají využít peníze v koronavirové krizi rozumně. Podle komentátora Bloombergu Ferdinanda Giugliana ale nyní italská vláda například oznámila, že proplatí všem obyvatelům měst až 60 procent z ceny nového bicyklu, a to až do výše 500 eur:
Za 900 eur už si ale koupíte opravdu hezké kolo, možná i s karbonovou vidlicí.
Ano – aby lidé jezdili víc autem, to si nikdo nepřeje. Stejně tak je logické očekávat, že část lidí bude mít jistou nedůvěru k veřejné dopravě. Italové jsou velcí výrobci kol proslulých značek, jsou v tom mistři světa, takže by mohlo jít opravdu o dočasně povolenou podporu domácího průmyslu (potíž je v tom, že osazení už se většinou vyrábí v Číně).
Jenže v takové Kodani či Amsterodamu také jezdí každý na kole a je otázka, jestli tamější daňový poplatník bude nadšen z toho, že má zrovna na tohle Italům přispívat. Zvlášť když si sám na svoje – zpravidla obyčejnější městské kolo – musí vydělat. Symboly a příklady jsou prostě veledůležité.
…
Evropský fond oživení má získat zdroje na finančních trzích. Na serveru Eurointelligence.com dumají o tom, zda je možné to označovat za společný evropský dluhopis. Dluhopis většinou znamená, že nejde o jednorázový instrument, ale že se může poloautomaticky obnovovat v budoucnu. V našem případě bude ovšem určitě jasně konstatováno, že tento dluhopis nejde rolovat, dále rozbalovat, refinancovat apod. To, že bude dluhopis navázán na budoucí sedmiletý finanční rámec rozpočtu EU, z něj činí zcela specifickou kategorii.
Když vydává dluhopis stát či vláda, investorům většinou neříká, na co konkrétně peníze použije, ani negarantuje, že nebude umožněno refinancování. Detaily ještě budou upřesněny, ale zatím to vypadá, že půjde spíš o jedinečný sofistikovaný finanční produkt šitý na míru Evropské unii a jejímu institucionálnímu založení, ne o něco na způsob suverénního dluhopisu.
Kdyby šlo opravdu o společný dluhopis, jeho podstata spočívá v tom, že toxická debata o tom, kdo na koho doplácí, se vlastně eliminuje. Peníze hladce proudí z bohatších do chudších regionů, ne od státu A do státu B. V našem případě díky navázání na finanční rámec a výši příspěvků do něj zůstanou jednotlivé státy základní jednotkou transferového systému, což je dle serveru politická chyba. Jen se totiž přiostří debata o tom, který stát A blahosklonně financuje který stát B. Vlastní zdroje EU činí pouze 12 procent rozpočtu – jde o cla a celní tarify. Zbytek dodávají členské státy jako procentuální podíl svého rozpočtu.
A nyní si vezměme příklad té nejvíc postižené Itálie, jíž navíc na dlouho vypadnou příjmy z cestovního ruchu. Itálie vytváří okolo 15 procent evropského HDP. Představme si, že Itálie získá 20 procent ze získané částky, tedy 42 miliard eur ročně. Když odečteme italský příspěvek do fondu, jsme na 23 miliardách eur – pokud půjde o dotace a granty, nikoli o půjčky. To je ale velmi optimistický odhad transferu. Fond bude nakonec takřka jistě velmi rozmělněn a umenšen. Ve skutečnosti asi Itálie získá sotva jedno procento vlastního HDP.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
