Společenství uhlí a oceli se zrodilo jako reakce na druhou světovou válku. Jednotný trh byl odpovědí na ekonomickou kaši 70. let. Měnová unie byla reakcí na německé sjednocení. Vznik záchranného valu ESM a transformace ECB v plnohodnotnou moderní centrální banku byly důsledkem globální finanční krize a následné krize eurozóny.
Nyní je tu ekonomická deprese způsobená pandemií s nejistým horizontem ekonomického oživení. Ale stejně důležité jsou další výzvy. Nacionalistická Amerika nepřeje evropské integraci, Británie odtančila doprostřed Atlantiku. Čína a Rusko jsou stále asertivnější a špatně zvládnutá krize eurozóny způsobila, že už 42 procent Italů by v referendu hlasovalo pro odchod z EU. ECB je připravena jednat a udržet rizikové prémie u státních dluhopisů na přijatelné úrovni, ale bohužel nedávno německý ústavní soud podkopal její důvěryhodnost.
Teprve když pochopíme tyto nebezpečné souvislosti, bude nám zřejmé, proč dává smysl, aby si šla Evropská komise půjčit na trh 750 miliard eur. Možná to nebude rozhodující pro současnou krizi, ale dává to smysl pro dlouhodobou budoucnost EU; jde o záležitost, která je symbolicky a prakticky transformativní.
Alexis de Tocqueville napsal v roce 1830, že si není jist, že Spojené státy mohou přežít, když z nich odejde nějaký důležitý stát. Nakonec se ukázalo, že americký Sever má potřebnou vůli a sílu. Podobně prý může dnes někdo zvenčí podcenit, co EU znamená pro své zakládající členy. Důležité je, že se do budoucna počítá s příjmy celoevropských daní: z karbonových emisí, z finančních transakcí. Kdyby EU zvolila věčný dluhopis, může si půjčit třeba 100 miliard eur oproti ročním příjmům ve výši jedné miliardy eur.
MACHÁČEK: Brexit přebije záchranný plán i rozpočet |
O hamiltonovský moment dnes opravdu nejde. První americký ministr financí převedl dluhy jednotlivých států do federální rozvahy. K tomu má EU daleko – ani to dělat nesmí. I tak jde o velký krok kupředu. Symbolicky proto, že se demonstruje solidarita, prakticky proto, že vzniká nový finanční instrument, do budoucna financovaný společnou evropskou daní.
Tolik Martin Wolf. Hodnotové vymezení celého připravovaného podniku je pěkně napsané, ale přeci jen není úplně nepodstatné, na co mají nové peníze jít a jak budou použity. Vždyť od toho se bude odvíjet, jak to voliči a občané zhodnotí. Příznačné je, že od toho Wolf úplně abstrahuje.
Osmdesát procent poskytnuté garance je stanovené minimum, které musí jít zpátky každému členskému státu. O další úvěry Itálie nestojí. Pak jsou tu další limity. Italské penze a sociální dávky a podpory v nezaměstnanosti jsou vyšší než leckde ve střední a východní Evropě, problémy s dočasnou likviditou firem pomůže řešit ECB.
Co zbývá? Investice do italského zdravotnického systému? Do infrastruktury? Jsou hotové projekty? Mají se též financovat zelené projekty, digitalizace a evropští průmysloví šampioni. Jak se v tom přesně projeví solidarita? Jak přesně to pomůže těm „nejvíce postiženým koronavirem“? A bude se financovat i to „postižení“, jež tu bylo před koronavirem?
Radost Wolfa z toho, že bude na společné EU úrovni nějaká další daň, moc nechápu. V Evropě jsou nejvyšší daně na světě – a kontinent v ekonomickém růstu v posledních dekádách i kvůli tomu výrazně zaostává za USA i Asií. Sníží členské státy adekvátně svoje daně?
O věčném dluhopisu vůbec není řeč. Německo trvá a bude trvat na striktním časovém a účelovém omezení celé této mimořádné akce. A předluženost některých států stejně bude muset časem vyřešit dluhová konference v rámci eurozóny.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
