Nálada americké společnosti je podle autora shnilá. Zranění může zemi spojit, ale tentokrát se jedná o velmi komplikovanou zlomeninu duše. Lze vůbec ale mít nějakou společnou náladu v zemi tak velké a rozmanité?
Je jasné, že morální, emotivní a politická atmosféra byla úplně jiná 12. září 2001 než 10. září téhož roku. Můžeme říci to samé o 23. listopadu 1963, to bylo den po atentátu na Johna Kennedyho. Taktéž se psyché národa radikálně proměnila pár hodin po japonském útoku na Pearl Harbor.
Naladění národa krystalizuje pouze v okamžiku krize a vyjevuje se náhle a jasně. Jedna nálada ale také může kolidovat s jinou náladou. Abraham Lincoln mluvil ve svém inauguračním projevu o „mystických akordech paměti“, vztahoval se k historii, která měla Ameriku držet pohromadě. Ale bylo už pozdě. Vypukla válka Severu proti Jihu.
Útok na kapitol z 6. ledna také překročil linii a z rétoriky se přišlo k fyzické síle, i když to celé mělo také mrákotnou, náměsíčnou a „zombie“ kvalitu.
Ničení a rabování v centrech měst překročilo stejnou linii i v létě, i když to bylo relativizováno a omlouváno jako zasloužený trest za klečení na krku George Floyda nebo vyústění sociálního utrpení v těžkém roce.
Americká národní psyché ale byla už v minulosti mockrát zlomená a nalomená. Novelista John Dos Passos napsal „ano, jsme dva národy“ a referoval o kauze Sacco-Vanzetti z 20. let, ve které byli popraveni dva anarchisté za vraždu a která rozdělila společnost. I tehdy se národ dělil na levici (zastánce socialismu a komunismu) a konzervativce, kteří apelovali na americké hodnoty (dnešní MAGA). I tehdy byla středobodem „migrace“. Anarchisté házeli bomby, byli rasové nepokoje i pochody KKK. Pravice i levice si šla po krku a krátce předtím španělská chřipka zabila 675 000 Američanů.
Dnes je nálada v Americe špatná a lidi štve, že je Amerika rozdělena. Ale bylo tomu tak většinou: Sever a Jih, otrokáři a abolicionisté, hranice a Ellis Island, Západ a Východ, vesnice a město, odbory a ředitelé, stávkující a pinkertoni, zlato a stříbro, suchý a mokrý, jestřábi a holubice, černí a bílí, indiáni a bledé tváře, Trump a woke (uvědomělí).
MACHÁČEK: A byl to pokus o převrat! K americké válce narativů |
Rozdíl proti minulosti jsou neustále rozsvícené obrazovky počítačů, tabletů a telefonů. Obrazovky, které nikdy nespí, chrlí myriády narativů. Informace se demokratizovaly a staly se z nich zbraně. V plovoucím světě internetu jsou staré hierarchie a mýty podezřelé. Urgentně se nastolují požadavky různých identit a speciálních zájmů: rasa, gender, sociální spravedlnost, rovnost. Tvrdí se, že Amerika není dobrá země, jak si o sobě kdysi myslela, ale země hnusná a zkažená, která musí být převrácena a nahrazena.
Dokonce se diskutuje o tom, jestli se školy mohou jmenovat po Abrahamu Lincolnovi, protože ten byl prý – navzdory všemu, co jste si o něm dosud mysleli – bílý nadřazenec.
Příběh Lincolna má být nejprve zpochybněn a nakonec zapomenut, zrušen a zakázán. Američané si ale o sobě nemohou myslet, že jsou nemorální. Obě strany se chovají nesmiřitelně jako v nějaké teologické válce za pravdu. Není divu, že nálada společnosti je tak jedovatá.
Dodejme, že pokud je to tak, že rozdělenou Ameriku většinou smíří jenom válka, světová nebo občanská, tak to není moc dobrá vyhlídka, a to pro celý svět. A válka ve Vietnamu nebo v Iráku společnost sjednotí jen na chvíli a o to více ji pak rozdělí. Je to tedy ale smutný článek.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.