Vládne kouzlo dotací a argumenty o soběstačnosti a strategickém investování. Význam tohoto vývoje se pochopitelně netýká pouze ekonomiky. To, že svět v 90. letech objal ideologii svobodného trhu a globálního kapitalismu, souviselo s poklesem mezinárodního geopolitického napětí. Studená válka skončila a vlády soutěžily o přilákání investic spíše než o ovládnutí nějakého teritoria.
Nyní je tedy geopolitická rivalita zpět a do módy se dostaly vládní ekonomické intervence. Klesá důvěra mezi USA a Čínou a zranitelnost a odolnost jsou nová slova. Pokud jde o vzácné kovy či polovodiče, zdůrazňují se domácí dodávky a bezpečnost zásobování. Amerika zakázala vývoz klíčových technologií do Číny a směřuje k tomu, že stát bude přímo financovat výrobu polovodičů. Čínský prezident také upevňuje státní kontrolu nad technologickým průmyslem.
Netýká se to jen Ameriky a Číny. V Indii vláda premiéra Modiho vyhlásila politiku „soběstačné Indie“, která podporuje domácí výrobu klíčových komodit. EU publikovala průmyslovou strategii, jež také zdůrazňuje autonomii a menší závislost na vnějším světě. Předsedkyně EK Ursula von der Leyenová vyzvala k tomu, aby EU „zdokonalila a vlastnila klíčové technologie“.
I konzervativní vláda v Británii se odvrátila od protržní ideologie Margaret Thatcherové a chrání strategická odvětví.
Epidemie covidu-19 tohle všechno jenom podtrhla. I když se odsuzuje vakcinační nacionalismus, mnoho vlád zavedlo různé restrikce toho či onoho.
Odpor proti globalizaci a svobodnému obchodu je na vzestupu. Prezident Biden oznámil, že „všechny vládní investice se budou řídit jediným principem. Kupujte americké zboží.“
Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan vyzývá k tomu, aby se „překonala neoliberální filozofie posledních 40 let“. Industriální politika je podle něj „hluboce americká“ a Amerika bude ztrácet vůči Číně, pokud se bude spoléhat čistě na soukromý sektor. Některé tyto argumenty mohou znít leckomu libozvučně. Tak to také s protekcionismem a intervencionismem většinou bývá.
Swaminathan Aiyar, prominentní indický komentátor, ale říká, že soběstačnost kázali už Nehru a Indira Gándhíová v 60. a 70. letech a skončilo to ekonomickou katastrofou. Adam Posen, prezident Petersonova institutu ve Washingtonu, varuje, že podpora vybraných odvětví a regionů skončí vždy nákladným nezdarem a USA se tak samy porazí a oslabí.
Tím, jak roste napětí mezi USA a Čínou, je pochopitelné zvažování bezpečnostních dopadů některých technologií. Rachman ale upozorňuje, že na sliby politiků, že průmyslová politika přinese lepší pracovní místa a produktivnější ekonomiku, je třeba nahlížet s hlubokou skepsí. To, že některé myšlenky vyjdou z módy, může mít také rozumný důvod.
Tolik Rachman. Dodejme, že chybí zmínka o zelené a klimatické politice, která je dnes v Evropě i v Americe hlavním hybatelem a faktorem průmyslové politiky. Ten řez také není tak jasný. Třeba Klausovy vlády hlásaly trh bez přívlastků, ale regulovaly nájemné a odmítly privatizovat banky. Pak přišlo zase období investičních pobídek, průmyslová politika par excellence apod. Co se evropských zemí a EU týče, nejdůležitější otázka je, do jaké míry se má odolnost, autonomie a soběstačnost vztahovat k jednotnému trhu EU a k celé Evropě a do jaké míry k jednotlivým státům.
