Tma pod sluncem a světlo v ní

Zhusta dnes člověk slýchá, že ten či onen problém je „o komunikaci“. Marečkův film zachycuje jeden takový komunikační problém, dokáže se ale přitom vyhnout natvrdlé sebejistotě těch, kdo jsou si jisti, co „o čem“ je. Navíc naplňuje ten nejjednodušší (to neznamená nejsnáze dosažitelný) cíl, který si může dokumentarista klást. Kdo ho uvidí, může nabýt přesvědčení, že tak trochu navštívil nějaké dřív neznámé místo a tak trochu poznal lidi, již je obývají.

Umožňuje to i autorova jistá pokora, vědomí, že míra toho poznání nutně musí být značně omezená a hraní si na mesiáše nebo vševěda může všechno jenom dál zatemnit. Protagonisty Marečkova dokumentu jsou Tomáš Tožička a Milan Smrž, kteří vyrazili na zambijský venkov. Před časem tam pomocí solárního systému elektrifikovali jednu internátní školu, podařilo se jim sehnat peníze na rozšíření systému a případné opravy - pokud budou nutné. A to tedy jsou.

Po příjezdu zjistí, že mnoho jimi vybudovaných věcí funguje hůře, než by mělo, případně vůbec, ledacos se taky ztratilo. Scházejí se s místními lidmi, snaží se jim vysvětlit, co dělají špatně. Jistota, zda druhá strana jejich slova pochopila správně, ale není zrovna veliká. Každý člen české dvojice na to reaguje po svém - Milan stoickou odevzdaností, Tomáš si rád zanadává.

Nakonec se jim podaří systém nějak opravit a rozšířit. Dají místním instrukce, jak ho udržovat a hospodařit s ním. Proběhne jímavá rozlučková ceremonie a jede se domů. Marečkův film může působit jako korektiv naivních představ o mezinárodní pomoci, v nichž idealističtí západní misionáři přinášejí světlo do nějaké strázněmi stíhané končiny, aby napravili kdejakou nespravedlnost a za potlesku vděčných příjemců se odebrali domů.

Fascinující jiný svět

Tou největší překážkou, s níž se Tomáš a Milan na své misi musejí popasovat, nejsou nepříznivé okolnosti, ale přístup obdarovávaných, kteří jako kdyby si nechtěli nechat pomoci, nebo naopak předpokládají, že pomoc tu pro ně bude už napořád, pročež se nemusejí starat. Pod sluncem tma ale není pesimistický film, jehož pointou by bylo skeptické: nemá to cenu.

Snímek zachycuje setkání lidí, kteří jeden druhému moc nerozumějí, z důvodů, řekněme, kulturních. Chování Zambijců zhusta neodpovídá představám Evropana o elementární rozumnosti, účelnosti. V opačném směru to asi působí podobně. Svět místních jistě taky má nějaké svoje zákonitosti, v jejichž světle může chování přišedších pomahačů vypadat dost podivně. Navíc Afričany snímek neukazuje jako nešťastné „potřebné“, ale jako možná docela spokojené lidi, kteří jistě mají svoje problémy (malárie, AIDS, kvůli němuž se dětem ve škole vtlouká do hlavy nutnost udržet si panenství), se svým světem ale jsou sžiti.

Mareček nepředstírá, že situaci do hloubky rozumí, jen ji citlivě zaznamenává - film je natočen na fotoaparát, což umožnilo se postavám skutečně přiblížit. Osahává si lidi i svět kolem nich, nijak pohlednicově nádherný, ale fascinujícím způsobem jiný. Pod sluncem tma je při vší dokumentární realističnosti film intimní - dokáže zprostředkovat novost situace, kdy člověk jede poprvé na korbě náklaďáku, za nímž se táhne oblak prachu k pražícímu slunci, když vstoupí do zambijského krámu (ta scéna mimo jiné nenápadně ilustruje probíhající asijskou kolonizaci Afriky).

V prakticky každém momentu je přítomná otázka, jestli to celé má smysl. Kdo chce odpovědět záporně, najde si pro to asi důvody. Elektrické světlo v neproniknutelné africké tmě - jak Mareček ukazuje - může být znakem přítomnosti člověka. Stejně jako to může být svit televizní obrazovky, na níž běží nějaký vypečený seriál, který teď místní mohou sledovat místo úchvatného spektáklu na africkém nočním nebi.

Čeští experti se v jednom momentě shodnou, že chování Afričanů k poskytnuté pomoci v mnohém připomíná chování Evropanů, v některých ohledech jsou lidé všude stejní. Nejenom ve zlém, taky v dobrém. Pod sluncem tma se dá brát, trochu nadneseně řečeno, jako film o obtížném, nakonec ale úspěšném pokusu sdílet společné lidství. Netroufnu si odhadnout, jak dlouho a jak úspěšně bude ta elektrifikace fungovat. Jako daňový poplatník (na projekt přispěl státní rozpočet) jsem ale spokojen.