turisté reagují většinou jedním ze dvou způsobů. Buď jsou penisy fascinováni a s chichotem je všechny fotí. Nebo dělají, že je zajímá jen okolní Himálaj, a penisy si – jako tahle Američanka – fotí, jen když se nikdo nedívá.
Ne že by těch turistů bylo v Bhútánu tolik. Minulý rok jich navštívilo tuto malou zemi zaklíněnou mezi Indií a Čínou méně než třicet tisíc. A ačkoli je Bhútán v cestovatelských příručkách soustavně uváděn mezi zeměmi, které by člověk měl v životě vidět – přezdívá se mu „poslední Šangri-la“, jakožto místu neustálého míru a štěstí, kde se úspěch místo hrubého národního produktu měří v „hrubém národním štěstí“ –, jen zlomek lidí si může takový výlet dovolit.
Masová turistika by Bhútán zničila, říkají místní. Nechtějí tu baťůžkáře ani turisty středního proudu, kteří s sebou nevyhnutelně přinesou konkurenční boj mezi podnikateli. A ten nakonec vyhraje nějaký nadnárodní řetězec jako McDonald’s, který bude schopen držet ceny nízko, a turisté, ačkoli budou dlouze vypravovat o tom, jak je fantastické, že je Bhútán nezkažený Západem, si nakonec koupí jídlo právě tam.
A to je přesně to, čemu se Bhútán snaží předejít. Proto už léta účtuje všem turistům, kteří chtějí tuto zemi navštívit, denní taxu dvě stě dolarů. tenhle poplatek sice zahrnuje ubytování, jídlo a průvodce, ale je to takové ubytování, jídlo a turistika, které samo Bhútánské království považuje za slučitelné s místní ekonomikou štěstí.
Nicméně turistika je i tak pro Bhútán obrovským zdrojem příjmů, takže předseda vlády Jigme thinley loni oznámil, že jeho země do roku 2012 počet vpuštěných turistů ztrojnásobí. Prý bez toho, že by tím utrpěla integrita země a její tradice.
Zdejší úřady začaly paradoxně tím, že od nového roku navýšily denní tarif na 250 dolarů (4566 Kč), což prý jen zvýší zájem turistů, protože lidé touží po exkluzivitě a chtějí vždycky jezdit tam, kde ještě nebyli jejich sousedi a kolegové.
* * *
Někteří Bhútánci vidí problém také v tom, že více turistů může znamenat konec falických symbolů nebo aspoň jejich degradaci na karikatury sebe sama, které se budou prodávat cizincům v podobě přívěsků na klíče.
Falický úpadek je už teď evidentní, a to především v prostředí „městského Bhútánu“, což je termín, který místní rádi užívají, přičemž tvrdí, že to není oxymóron, tedy spojení slov, které se navzájem vylučují.
„Falické obrázky a dřevěné sochy bývaly v Bhútánu všudypřítomné jako červené chilli papričky. Ale teď jich ubývá, protože Bhútán prochází prudérní autocenzurou,“ vysvětluje mi Dasho Karma Ura, prezident Centra pro bhútánská studia v Thimbu, hlavním městě, které tvoří chumel perníkových chaloupek a několik křižovatek.
Podle Ury se „hypersexuální znaky“ začaly vytrácet nejprve ve městech, kde se postupně proměňovala architektura.
„Z mého pohledu nastal mezi městskými lidmi odklon od falických symbolů hlavně kvůli tendenci vyhýbat se konfrontaci se sexualitou v jejím nadsmyslovém pojetí a praktikování,“ pokračuje pan Ura a dodává, že i z výzkumu, který zkoumal vývoj „hrubého národního štěstí“, je patrné, že lidé žijící ve městech trpí mnohem častěji škodlivými pudy a emocemi a jsou více soutěživí, materialističtí a sobečtí.
„Na těch nejposvátnějších místech v našich svatyních jsou fresky zobrazující božstvo v rituálním koitu. Je to výraz hlubokých idejí vadžrajánského buddhismu. Šokují sice ty, kteří to vidí poprvé, ale nutí je k zamyšlení,“ vypravuje Ura.
Má pravdu. Turisté ze Západu vychovaní v představě, že se veřejně zobrazuje zásadně jen ženská nahota, bývají falickými kresbami překvapeni – zejména v tak konzervativní společnosti, kde se lidé na veřejnosti nelíbají ani nedrží za ruce.
Dasho Karma Ura to vysvětluje právě tím, že lidé ze Západu jsou zvyklí na nahotu a sexualitu soustředící se na faktor ženského těla, zatímco lidé v Bhútánu se zobrazování žen jako primitivních sexuálních symbolů vždycky vyhýbali.
„Zpodobnění ženské nahoty je konvenčně nestoudný znak redukce ženy na symbol sexu,“ tvrdí. „Falické ilustrace, které připomínají mužům jejich sebestřednost, jsou naopak protiproudem, nikoli konvenční oslavou samců.“
Bhútánci malují mužské přirození na své domy už celá staletí, aby je ochránili před zlými duchy a podpořili svou plodnost. „Vznášející se falus“ je také poctou národnímu hrdinovi a mistru buddhismu „mahámudra“ Drukpovi Kunleymu, který je mezi lidmi nazýván Divine Madman (Božský šílenec) nebo také Světec 5000 žen.
Kunley se narodil v roce 1455 a praktikoval neobvyklou větev buddhismu zaměřenou hlavně na ženskou osvětu. Když cestoval po Tibetu a Bhútánu, schválně lidi provokoval a snažil se je přimět k tomu, aby slepě neakceptovali společenské normy a zamysleli se nad pokrytectvím a chamtivostí světa.
Sám tuto upřímnější verzi duchovního života praktikoval tím, že zpíval a pil s místními dámami a ty dosud nezkušené zbavoval panenství. Jeho sexuální eskapády jsou legendární a na jeho počest byl v údolí Punaca vystavěn klášter Chimi Lhakhang. Stovky bezdětných bhútánských párů do něj každý rok podnikají pouť, aby jim tu některý z mnichů požehnal – činí tak přiložením dřevěné napodobeniny penisu na hlavu.
