Válečné filmy o druhé světové válce nemám rád již od dětství. Snad za to mohou povinná školní představení na výročí Velké říjnové socialistické revoluce, kdy celá naše škola odpochodovala ve dvojstupu z Petřin do kina Ořechovka, aby tam zhlédla nějaký sovětský válečný epos, v němž hrdinní vojáci slavné Rudé armády v čele s geniálním generalissimem Stalinem na hlavu poráželi zločinné německé agresory. Ani později jsem válečným filmům nepřišel na chuť, snad s výjimkou Casablanky, což je ovšem spíše milostné drama, které se shodou okolností odehrává za války.
Zvláštní podkapitolu této nechuti tvoří české válečné filmy. Do roku 1989 hrály většinou ideologickou roli, s výjimkou Nebeských jezdců Filipa Jánského a Jindřicha Poláka se odehrávaly výhradně na východní frontě a měly podporovat teze, na kterých komunistický režim stavěl svou legitimitu (nezištná pomoc Sovětského svazu, hrdinství sovětských vojáků, dominance komunistického odboje atd.).
Po obnovení demokracie nahradil ideologii kýč, který můžeme v téměř čisté podobě rozeznat ve Svěrákově Tmavomodrém světě. Ušlechtilá pohnutka rehabilitovat komunistickým režimem utlačované a jeho propagandou umlčované československé letce působící za druhé světové války ve Velké Británii vedla ke vzniku filmu, který je řetězem nejhorších klišé a banalit. Na Marhoulův Tobruk jsem se tedy vydal pln apriorních předsudků, které navíc umocňoval můj z médií načerpaný dojem, že režisér patří mezi ty podivně ujeté muže, kteří rádi chodí v polní uniformě, jezdí historickými džípy, sbírají vojenské talismany nebo tráví víkendy v rekonstruovaném lehkém opevnění vzor 37. Jak jsem se mýlil!
Tobruk je zřejmě prvním českým válečným filmem, který neslouží ani politické ideologii, ani ideologii masového úspěchu. Přestože jej autor věnoval vojákům bojujícím v řadách 11. pěšího praporu na Blízkém východě, nenajdeme v něm žádný patos ani sentiment. Klišé jsou redukována na minimum (nováčkové přicházející k jednotce), nenajdeme zde žádný milostný trojúhelník, dokonce s výjimkou jedné domorodé nevěstky ani žádné ženy. Veteráni od Tobruku říkají, že film působí naprosto autenticky, což je dáno jistě nejen výběrem lokací a rekvizit a výkony herců, ale také určitou „civilností“, které je cizí jakákoliv násilná fabulace. Recenzenti objevili ve filmu řadu nedostatků, především postrádají zápletku a příběh. Možná že zde jsou, jen subtilnější: Jak reaguje člověk v extrémní situaci, jakou je válka? Marhoul se inspiroval románem Stephena Cranea Rudý odznak odvahy, která se odehrává za americké občanské války a jehož hrdina musí bojovat především se svým strachem. Dlouhé scény zobrazující vojáka inspirovaného Craneovou postavou (v podání Jana Meduny), který dezertuje z bitvy a osaměle bloudí pouští, patří k vrcholům filmu, stejně jako závěrečná sekvence, v níž přijde o život.
Na rozdíl od většiny válečných filmů Tobruk neheroizuje „naše“ a nedehonestuje nepřátele. Naopak: scény ukazující projevy antisemitismu či popravu zajatce demonstrují, že před zlem války není nikdo imunní.
Tobruk je možná projevem určité dospělosti. Již nemusíme válečnými filmy propagovat nějaká stanoviska či řešit stará traumata. Díky Marhoulovi máme silný film o válce, který je prostě „jen“ filmem o válce.
***
Tobruk je prvním českým válečným filmem, který neslouží ani politické ideologii, ani ideologii úspěchu
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
