Svět pod hlavou vzniká v koprodukci České televize, produkční společnosti Bionaut a TV Joj, a za jeho velkou a slibnou devizu lze kromě původní předlohy, z níž se ale vychází jen volně, brát tvůrčí tým, v jehož čele stojí Ondřej Štindl jako hlavní scenárista (Pouta, Místa). Na scénáři dále pracovali Robert Geisler a Benjamin Tuček (Kancelář Blaník), o režii seriálu se dělí Marek Najbrt jako hlavní režisér, a Radim Špaček.
Děj seriálu začíná v roce 2016, kdy policista Filip Marvan (Václav Neužil) musí ukrást důkaz, aby zachránil svého bratra před mafií. Záhy ho srazí auto a on upadá do bezvědomí. Probouzí se v nemocnici v roce 1982. Jak se v minulosti ocitl a proč, to jsou otázky, něž může divák hledat odpovědi. V rámci své „cesty do minulosti“ Filip potkává svoje rodiče, poznává otce, kterého si z budoucnosti pamatuje jen jako zlomeného muže, který dobrovolně ukončil svůj život. Na pozadí pátrání po příčinách, které jeho rodině změnily život, je Filip nucen vyšetřovat sérii detektivních případů Sokolova 80. let.
Natáčení začalo v příbramské nemocnici a nyní se štáb přesunul do Liberce, kde je hlavní lokací místní kulturní dům. Dále se bude natáčet v Ústí nad Labem, Kladně, Neratovicích nebo Mostu. V seriálu se podle informací z ČT objeví přes 150 českých a slovenských herců, 2 000 komparsistů a více než 100 dobových aut.
  |
„Teď už je to v pohodě, ale když byla nedávno vedra přes třicet stupňů, bylo natáčení dost náročné. Je tu klimatizace z 80. let, okna nejdou otevírat...,“ přibližuje na úvod rozhovoru režisér Radim Špaček.
Lidovky.cz: O čem je scéna, která se právě točí tady v socialistickém libereckém kulturáku?
Celý třetí díl se odehrává během festivalu politické písně v imaginárním severočeském městě. Začíná tím, že se na zdi objeví nasprejovaný nápis Sloky, chcípněte! Sloky je v té době slavná kapela, takže policajti pojmou podezření, že se tu může něco nekalého odehrát. Když pak kytaristu kopne během zkoušky elektrický proud a málem ho zabije, začnou tušit, že by to mohl být kriminální čin, což se pak potvrdí. Samozřejmě jde o politicky citlivou věc, takže se rozběhne vyšetřování, jestli to někdo neudělal schválně. Ale scéna, kterou teď natáčíme, se odehrává už po koncertě, kdy je v sále svazácký mejdánek, hraje tu svazácká kapela, kterou ve filmu představuje brněnská kapela Květy. Ta nám taky speciálně pro seriál složila tři písničky.
Na mejdanu se parťák hlavního hrdiny Plachý (policajt, kterého hraje Ivan Trojan) sbližuje se zpěvačkou skupiny Sloky (Jana Plodková) a nenápadně jí radí, že by bylo možná dobré, že by emigrovala. Tancuje se rokenrol, uprostřed dialogu se hudba změní na ploužák, oni si řeknou, že si zatančí a během toho řeší ještě dozvuky aféry, která se vyšetřuje, ale která je vlastně jen záminkou, abychom ukázali bizarnost té doby a celé akce, která se v tomhle městě odehrává.
Kapela Sloky na Festivalu politické písně. Natáčení seriálu seriál Svět pod hlavou. Vpředu herečka Jana Plodková.
Lidovky.cz: Točíte čtyři díly z deseti, zbylé točí Marek Najbrt. Jak to probíhá, když se na seriálu podílí víc režisérů?
Na koncepci jsme samozřejmě domluvení. V zásadě to táhne Marek, který točí dílů víc a hlavně má na starosti začátek a konec seriálu. Ale zas ty moje díly jsou asi nejvypečenější – právě ten dnešní festival politické písně, nebo v sedmém díle vítáme delegaci sovětských generálů... Mám ty díly rád, baví mě to. To, že se točí na přeskáčku, nebo že je režisérů víc, je úplně normální. Já paralelně ještě točím druhou řadu seriálu Život a doba soudce A. K. , tam jsme čtyři režiséři a já točím tři díly.
Lidovky.cz: Jakou stylistickou a vizuální koncepci má seriál Svět pod hlavou? Vychází volně z britského seriálu Life on Mars, ale kromě kostry tam nezůstane skoro nic, že?
Nic kromě základního nápadu, že policajt se propadne v čase o pětatřicet let zpátky. V Británii a v Americe neměli komunismus, takže tam je celý syžet postavený na střetu současného člověka, který se pohybuje minulostí, a chce se dostat zpět do současnosti, kdežto u nás máme ještě další rovinu toho komunistického bahna. Tím je daná i vizualizace, která je trošku retro, ale určitě se nechceme vyžívat v dobových rekvizitách a dělat z toho přehlídku retro věcí. Spíš to chceme mít trošku upatlané a špinavé... Můžete si všimnout, že před kamerami jsou většinou poškrábané skleněné filtry, které dělají zajímavé světelné efekty, protože tehdy byly objektivy nedokonalé. Ale hraje nám tam třeba dobová Fidorka, opravdická, a když člověk vidí ten staniol, tak má touhu ho tam ukázat v detailu, až všem zvlhnou oči a vybaví se jim vzpomínky na dětství... Ale toho se snažíme vyvarovat.
Vizuální ladění se mění i v závislosti na psychickém rozpoložení hrdiny. On se de facto nepropadl do minulosti, ale leží v nemocnici v kómatu. A když je jeho tělu v nemocnici reálně zle, tak je mu najednou zle i v příběhu, kde to s ním jde s kopce. Celkově je mi tohle dobové ladění blízké, protože se příběh odehrává ve stejném roce, v jakém se odehrávala Pouta. Jen by to tentokrát neměla být úplná „depka“. Hodně lokací máme v severních Čechách – uhelná pánev, čmoudy v povětří, o kterých se tam mluví, a ta šeď. Ale není to prvoplánově depka, má to i odlehčenější polohy.
Uprostřed Václav Neužil v hlavní roli.
Jitka Schnaiderová a Igor Chmela.
.
.
Jana Plodková.
Lidovky.cz: Doba hraje jen zajímavou kulisu, nebo se do příběhu promítnou i zásadnější věci?
To se tedy promítnou. Ten mladý policajt Filip se ještě před tím, než ho přejede auto a on se probudí v minulosti, má v roce 2016 docela velký průšvih. Proto je nejdřív docela rád, že se ocitne v 82. roce, kam na něj nikdo nemůže, a říká si, že to zvládne, baví ho nostalgické propriety a tak dále. Ale postupem času se mu to začne zajídat, protože zjišťuje, že to opravdu nebyla sranda žít v komunismu. Taky potká svoje rodiče – jeho otec někdy po revoluci zemřel, a on teď pochopí, jak to s ním bylo. Vidí svoji matku, která je s ním těhotná, a nakonec přijde na stopu rodinnému tajemství, které ho tíží a které spoustu věcí vysvětluje... Jeho vzdor vůči té době se rodí docela pomalu, ale o to víc se do toho pak napře.
Lidovky.cz: Takže to lze brát i trochu jako reflexi doby?
Myslím, že ano, rozhodně nehrajeme na to, že by to byl jen nějaký kolorit. Ta doba způsobuje spoustu věcí, které posunují děj, a které mění charakter hlavní postavy – Filipa - a nutí ho k různému chování. Není to jen kulisa. A je to velký bonus ve srovnání s původním zahraničním verzím, které jsou o tohle ochuzené. V anglické verzi bylo nejzábavnější to, že vyšetřovali zločin nemoderními metodami, drobili svačinu na místě činu a policajti všem říkali negře, komunisto a mlátili podezřelé na počkání... U nás je to v něčem podobné, ale navíc je to celé pod deklem komunismu, ze kterého není úniku. Posun oproti původní verzi je také v tom, že originál je situován do roku 1973, kdy vyšla deska Davida Bowieho Life on Mars, která dala seriálu název a je jeho leitmotivem. My jsme v roce 1982, tak jsme zvolili – myslím že to vymyslel Ondřej Štindl – písničku od Jany Kratochvílové Ve stínu kapradiny, která vyšla v roce 1981 a bude naším leitmotivem. Ukázalo se, že vybrat dobovou písničku, která by nebyla úplně blbá, se ukázalo jako docela těžký úkol. Ale tohle se povedlo.
Lidovky.cz: To je jediná původní dobová píseň a ostatní se skládaly na míru?
Bude tam ještě Kristínka od Petera Nagye, která souvisí s dějem, a asi se tam ještě pár dobových šlágrů mihne. Ale ty, na které je soustředěná pozornost v tomhle díle, jsou složené speciálně pro seriál. Písničky kapely Sloky složil Petr Marek z Midi Lidí v trochu netradiční sestavě s Ondrou Ježkem a Mardošou. Jsou to skvělé songy, celý štáb se do nich zamiloval a prozpěvuje si je celý den. To je myslím dobré znamení. Texty jsou zdánlivě hloupé, ale jen na první pohled. Jistě že verš „Ne, bombu ne, to radši lásku, jémine!“, zní pitomoučce, ale kdo zná slovní hříčky Petra Marka, pochopí v tom jeho humor a poetiku. Bohužel se mi asi nepodaří všechny jeho písničky pustit v celé délce, ale budu se snažit, aby tam bylo slyšet dost z textů.
Lidovky.cz: Celý seriál se má odehrávat na severu. V jakých dalších lokacích budete točit?
Velkou roli hraje hnědouhelná pánev, takže se točí v hnědouhelném dole, dále tam jsou místa jako Most, Ústí nad Labem, Kladno – všechna trochu bezútěšná místa, kde je možné najít lokace z 80. let. Nemocnici jsme točili v Příbrami, interiéry stanice SNB jsme našli v Hředlích na Berounsku, kde je stará záložní nemocnice pro případ války – prázdné chodby a sály, kde jsme se zabydleli a udělali z toho fízlárnu, jejíž exteriér se točil v Ústí nad Labem na Lidickém náměstí. Točilo se v Jezeří – z toho jsme udělali blázinec, v Setuze jsme točili výbuch v chemičce. Je to hodně poskládané z fragmentů, ale dohromady by to mělo tvořit nejmenované okresní město někde na seberu.
Režisér Radim Špaček.
Lidovky.cz: Točit pro televizi už dávno není sprosté slovo. Jak se díváte na seriálovou televizní tvorbu u nás dnes? Čím vás osobně práce na seriálu baví, co pro vás znamená?
První seriál, na kterém jsem se podílel, bylo Letiště pro televizi Prima, také s producentem Vráťou Šlajerem (ze společnosti Bionaut, která produkuje Svět pod hlavou – pozn. Red.). Tehdy jsem na to koukal trochu skrz prsty, a myslím, že i moji kolegové, byla to pro nás taková bokovka... Ale už tehdy mě to zaujalo a díky práci na Letišti jsem zatoužil dozvědět se víc o tom, jak se točí seriály v cizině, i když u nás jsme tomu byli ještě na hony vzdáleni. Takhle jsem propadl seriálu Lost (Ztraceni), seznámil se se Sopranos (Sopranovi), a objevil jsem novou dimenzi seriálové tvorby. Ani jsem nepočítal s tím, že by to mohlo nějak rychle přijít k nám. Naše rozpočty jsou přeci jen výrazně omezenější než třeba v Americe nebo jinde, ale myslím, že Česká televize se hodně snaží a rozhodně to nebrzdí, přestože je tu samozřejmě vleklý problém s nedostatkem zajímavých látek a autorů. Ale cítím velkou vstřícnost a touhu něco vybudovat.
Lidovky.cz: Pro vás jako režiséra je tedy už zajímavé točit i pro televizi?
V tomto případě rozhodně. Už fakt, že scénář psal Ondřej Štindl spolu s Benem Tučkem a Robertem Geislerem je pro mě záruka, že to bude zajímavá věc, kde zápletky budou stát za to, nebudou vlát ve větru, bude to zajímavé a vtipné. Sice film je film, to je pro filmového režiséra největší meta a televize bude vždycky malinko pod tím. Ale práci na seriálu i to, jaká je tomu věnovaná pozornost, vnímám pozitivně. Mám tu výborné spolupracovníky, celý štáb jsou profesionálové zvyklí pracovat na velkých mezinárodních filmových zakázkách, a je to na výsledku vidět – žádná kašírka jako někde ve studiu, ale precizní, do detailů zvládnutá práce. Proto doufám, že celek bude vypadat aspoň trošku filmově. Jen máme málo času, herci večer hrají v divadle, musí odjet v pět odpoledne a s natáčením musíme začínat brzo ráno... ale to je normální.
