Měla to být pocta Josefu Svobodovi a Robertu Wilsonovi. A měla i poukázat na souvislosti v tvorbě obou umělců, kteří prosluli mimo jiné světelnými scénografiemi. Výstava Světlo! v pražském Museu Kampa ovšem Josefu Svobodovi zůstala hodně dlužná.
Především je ale diskutabilní, jestli vykazuje tvorba Josefa Svobody a Roberta Wilsona společné znaky. A to až takové, aby bylo možné na této premise koncipovat celou výstavu. To, že oba ve svých scénografiích využívali a rozvíjeli světelné efekty, je poněkud nedostačující, takové podobné rysy vykazuje řada scénografů po celém světě.
Zrovna tak se mohli vedle Wilsona objevit i průkopníci využívání světla jako dramatického elementu ze 30. let E. F. Burian či Miroslav Kouřil. A neměli bychom zapomínat, že Josef Svoboda učinil na tomto poli zásadní objevy, které inspirují dodnes. Patří mezi novátory světové úrovně, není-li rovnou tím nejdůležitějším z 20. století. Když už vznikla výstava tohoto typu, rozhodně si nezaslouží, aby právě část věnovaná Svobodovi byla tak odbytá, tak chaotická a bezkoncepční. Nejlepší by bylo představit jednoho nebo druhého samostatně a nevymýšlet spojnice tam, kde nejsou. Wilson si svoji část „ohlídal“ Samozřejmě že příležitost pro to, aby se českému publiku představily práce Roberta Wilsona, je právě teď ta nejvhodnější. Americký scénograf, architekt a režisér se už v Praze několikrát předvedl vysoce estetizovanými inscenacemi a vždy se zaslouženým ohlasem. A tento týden ve čtvrtek se poprvé na domácí scéně (v Národním divadle) představí i jako režisér činoherní a vybral si pro tento svůj „debut“ Čapkovu Věc Makropulos.
Výstava v Museu Kampa ovšem mimo jiné ukazuje, že i přes své velké zaneprázdnění si Wilson dokázal svou část „ohlídat“ a udržet v prezentaci jasné významové linie. Pokud jde o Svobodu, autor koncepce Daniel Dvořák si s logikou expozice příliš hlavu nelámal. To, že Svobodova tvorba má několik vývojových fází, ať už je to již zmíněná práce se světlem, s polyekranem či propustnými zrcadly, jej prostě příliš netrápilo. Instalovat bez vnitřní logiky a proporcí fotografie scénografií na jedné straně a modely na druhé (vše ještě z různých období tvorby) postrádá smysl.
Například slavné monumentální schodiště ze Sofoklova Oidipa vladaře (ND 1963) je tu sice na velkoformátové fotografii, ale jen tak, bez vazby na cokoliv. Vedle jsou ve stejném rozměru fotografie z Wilsonovy nedávné Káti Kabanové (ND 2010). Jediné odůvodnění takových spojení je to, že to vyhlíží velice efektně. Divácky atraktivní jsou ale všechny Svobodovy i Wilsonovy scény, zvlášť když jsou profesionálně a s citem vyfocené; svědomitý kurátor by se s povrchním efektem nespokojil.
Wilson navrhl, aby expozici ozvláštnily tzv. kóje – menší uzavřené prostory se závěsem, v nichž by se vstupujícím divákům nabídl pohled na výseče scénografií. Zatímco v případě Wilsona jde o perfektně nainstalované záležitosti – je to například světelně-kinetická stěna z jeho inscenace opery Einstein na pláži Philipa Glasse (1976), která působí skutečně velkolepě. O kus dál je průhled na typicky wilsonovskou scénu – černý písek s překocenou židlí a svítící modrý horizont. Lze jen hádat, zda jde opět o Einsteina na pláži, protože popiska chybí, a podobné lapsy s názvy jsou dost časté, nehledě na to, že měly být i v češtině.
Vrcholem nesmyslných nápadů jsou ale kóje, do nichž Daniel Dvořák nainstaloval vlastní parafráze či interpretace Svobodových scénografií. Je to jednak variace na Oidipa, kterou tvoří dvě podivné figury, připomínající zabahněné mimozemšťany. Ty stojí na schodišti, zatímco zezadu do nich pálí proslulá Svobodova baterie světel. Spíš než o Svobodu jde o Spielberga a o jeho Blízká setkání třetího druhu. V další komůrce je pak koncept, který má zřejmě představit princip polopropustných zrcadel. Do nich zde Dvořák namontoval postavu androgynního anděla primitivně se měnícího v ďábla.
Wilson má v expozici další velice zajímavé věci – minimalistickou sérii studií ze Soumraku bohů (Curych 2002) a také své oblíbené scénické artefakty – židle. Výtečně vychází struktura jemné kovové mřížky, která vytváří stíny na bílé zdi. V jedné z velkých kójí pak lze zhlédnout Wilsonův videoportrét Winony Rider, v němž se herečka pohybuje v totálně zpomalených sekvencích. V protější místnosti se pak ve smyčce promítá dokumentární sestřih z nejznámějších Svobodových scénografií.
Světlo! je případ narychlo seskládané výstavy, jejíž téma bylo vytvořeno účelově a zrealizováno povrchně. Divákům možná bude vyhovovat, že jde o určitý typ show na dané téma, ale to na věci nic nemění. A na tento přístup doplatil hlavně Josef Svoboda. Skvělý scénograf světové úrovně, kterého s důkladnou znalostí jeho díla u nás i ve světě ve formě výstavy mnohokrát představila Helena Albertová, mimochodem autorka poslední rozsáhlé monografie.
Světlo!
Light up the Lights!
Josef Svoboda a Robert Wilson Museum Kampa, Praha, do 6. 2.
