Bienále současného umění láká návštěvníky utopickými vědeckými vizemi, rozvášněným davem fotbalových fanoušků nebo pavilonem se spletí fantaskních rostlin a zvuků.
BENÁTKY V Benátkách probíhá již 53. ročník slavného bienále výtvarného umění. Umělci z celého světa se jako obvykle představují hlavně v areálu Giardini, kde má řada zemí své vlastní pavilony. Další významná část se odehrává v obrovské budově Arsenalu, kde jsou velké mezinárodní výstavy, často zaměřené na mladé umění. V rámci bienále se ovšem konají i další výstavy národních kolekcí nebo jednotlivých osobností v různých palácích města. Samozřejmě že nelze vidět všechno za jediný den, ale můžete navštívit řadu pavilonů v Giardini a ještě stihnout výstavu v Arsenalu. To ovšem bohužel není možné, když přijedete v pondělí - to jsou zavřené Giardini - nebo v úterý, kdy je zase zavřeno v Arsenalu. Jde o těžko pochopitelný organizační nedostatek. Každý ročník má svého uměleckého ředitele z řad známých odborníků na současné umění. Ten pak promítne do programu bienále svůj vyhraněný názor.
Prorůstání různých světů Kromě národních pavilonů bývá často zajímavá koncepce v Palazzo delle Esposizioni, kde se během každého ročníku odehrává výstava na dané téma se zvýrazněním určitých hodnot, rozhodujících pro současné umění. Tentokrát se tu prostupují nejrůznější, zdánlivě neslučitelné světy. Setkáme se tu s uměním z různých zemí i období a přitom se ukazuje, že rozdílné výpovědi mají přece jen určité souvislosti, i když jsou často v kontrastu.
Je tu několik základních projektů, které naznačují řád nebo naopak chaos, smysl pro přesnou konstrukci nebo pro proměnlivou hravost. Jistě zaujme instalace v centrálním prostoru, vytvořená Argentincem Tomasem Saracenem (1973), který je fascinován inovativními architektonickými koncepcemi, utopickými vědeckými teoriemi či hvězdnými soustavami. Naprosto protichůdně působí až surrealisticky podivná vize Švédky Nathalie Djurbergové (1978), v níž se pohybujeme spletí fantaskních rostlin za zvuků až strašidelně působící hudby a za promítání několika absurdně erotických a zároveň drastických animovaných filmů. K tomuto zvláštnímu světu se dobře váže až divadelně působící instalace Němce Hanse Petera Feldmanna (1941), nazvaná Hra stínů. V ní se prolínají různé děje, které se odehrávají před našima očima na točnách. Jejich pohyblivé stíny se pak prolínají na protější stěně.
Sbližování Evropy a Japonska Zajímavá je kolekce japonské experimentální tvorby 50. a 60. let, která jasně ukazuje, nakolik se sblížilo evropské a japonské umění. Přitom se však v japonském vývoji vedle mezinárodních vlivů v tom nejlepším smyslu stále uplatňuje domácí tradice. Kaligrafická jemnost a křehkost se spojuje s vyjádřením gesta, záznamem jeho stopy i smyslem pro technické experimenty (Shozo Shimamoto, Akira Kanayama, Michno Yoshihara).
Z jednotlivých národních pavilonů tentokrát jistě zaujme expozice Spojených států, které promyšlenou soustavou instalací reprezentuje Bruce Nauman, jeden z největších představitelů konceptuálního umění. Už z dálky lákají typické mnohovýznamové neonové nápisy na fasádě. Uvnitř pak přesvědčí jedinečná koncepce, která přináší rytmus instalací se světlem, vodou, klasickými sochařskými prostředky užitými velmi osobitým způsobem.
Již tradičně kvalitní je ruský pavilon. Působivá je světelná instalace Anatolije Šuravleva se zavěšenými skleněnými koulemi, ale ještě mnohem sugestivnější je projekce hlediště jakéhosi pomyslného stadionu od Alexeje Kallimy. Vstoupíte do sálu, kde vás „obklopí“ dav fanoušků, jejichž řev se neustále stupňuje. Až se najednou v sále rozsvítí, jako by skončil nepříjemný sen, a akce trvající dvě nebo tři minuty pak začíná znovu. Goša Ostrecov připomněl svou drsnou instalací nejlepší léta konceptualisty Ilji Kabakova, ale zároveň se dostává jinam svou ironií, s níž snad paroduje atmosféru „domů hrůzy“ v lunaparcích. Francouzský pavilon představuje instalaci s podivným zamřížovaným prostorem s vlajícími černými vlajkami, nazvanou Velký večer (Claude Lévque). Může vyvolat představu o světě, který se stává vězením a jehož stále dokonalejší technické programy nás spíš svazují než osvobozují. Do řady groteskně působících instalací se řadí Japonsko. Divoké tance „zestárlých“ žen sledujete v černobílém filmu a také na monumentálních fotografiích, úmyslně nevkusně zarámovaných (Miwa Yanagi, Windswept Woman).
Zdaleka ne každý pavilon stojí za návštěvu, někde se setkáte s bezradností, banalitou či konzervativním přístupem. Úroveň jednotlivých expozic je značně rozdílná. Některé nedokážou ničím zaujmout a překvapit. Pokud chce divák jenom nahlédnout do celkové koncepce, pak stačí navštívit areál Giardini a budovu Arsenalu, které jsou poměrně blízko sebe.
***
Pavilon, nebo park? Československý pavilon v Benátkách postavil v první polovině dvacátých let známý architekt Otakar Novotný, který byl také například autorem vynikajícího projektu pražského Mánesu. Od počátku až do rozdělení Československa se tam uskutečňovaly společné projekty. Pak došlo k dohodě, že jednou obsadí pavilon Česká a podruhé Slovenská republika. Tentokrát tu vystavuje známý slovenský konceptuální umělec Roman Ondák, který připravil z hlediska zamyšlení nad smyslem umění jednu z nejzajímavějších instalací. Vtip spočívá v tom, že procházíme pavilonem s navezenou zemí s tak přirozenou cestičkou „parkem“, že vlastně ani nikoho nenapadne, že jde o umělecké dílo. Na první pohled to vypadá, jako by tu „zahrada“ byla odjakživa.
O autorovi| JIŘÍ MACHALICKÝ, (Od spolupracovníka LN v Itálii)
