Ústavní soud zrušil část zákona o elektronických komunikacích, jež nařizovala operátorům uchovávat 6 až 12 měsíců provozní údaje o telefonátech, SMS, mailech či prohlížení webu.
Nález Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. března, jehož zpravodajkou byla místopředsedkyně soudu Eliška Wagnerová, byl přijat jednomyslně všemi dvanácti přítomnými soudci.
Nález zrušil ustanovení § 97, odst. 3 a odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích i související prováděcí vyhlášku č. 485/2005. Napadená úprava je v kolizi s právem na soukromí.
Soud tak vyhověl žádosti, již loni v březnu podalo 51 poslanců vedených Markem Bendou. Pozastavil se však nad tím, že se na něj obracejí poslanci, kteří tehdy měli a stále mají většinu potřebnou ke změně napadeného zákona. Podání zákonodárců mají sloužit spíše k ochraně přehlasované menšiny, nikoli k získání „jakéhosi dobrozdání či odborného posudku Ústavního soudu“. A ústavní stížnosti nemají být ani nástrojem „politického či dokonce předvolebního boje přeneseného z parlamentní půdy“.
Do budoucna proto zákonodárce důrazně varoval: „Navíc, a to nemůže Ústavní soud ponechat bez kritické poznámky, se z drtivé většiny svým souhlasným (!) hlasováním na přijetí napadené právní úpravy přímo podíleli. V takových případech jeho (zne)užití by Ústavní soud byl do budoucna nucen přistoupit k odmítání takto podaných návrhů.“ Lucemburku se ptát nebudeme Poslanci napadli povinnost uloženou telefonním operátorům a poskytovatelům internetového připojení: po dobu 6 až 12 měsíců uchovávat provozní a lokalizační údaje o telefonní a faxové komunikaci, e-mailech, SMS i návštěvách webových stránek – a poskytovat je na vyžádání státním orgánům.
Poslanci soudu navrhli, zda nechce položit tzv. předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru, zda musela být směrnice EU o uchovávání dat provedena zrovna takto. To Ústavní soud – již tradičně – odmítl, český právní řád mu podle jeho názoru dává dost nástrojů pro vlastní posouzení.
V důležitém bodě 43 se pozastavuje nad rozsahem povinně uchovávaných dat: patří sem i „prozvánění“, data o poloze mobilu, dokonce i když komunikace neprobíhá (stačí zapnutý mobil), data o posílání SMS z internetových bran apod.
V bodě 44 soud shledává, že takto lze po delším sledování všech komunikačních kanálů „v jejich kombinaci sestavit detailní informace o společenské nebo politické příslušnosti, jakož i o osobních zálibách, sklonech nebo slabostech jednotlivých osob“. Cituje zde studii Massachusettského technologického institutu MIT (http://reality.media. mit.edu/dyads.php), podle níž lze takto „až s 90% jistotou například dovodit, s kým, jak často, a dokonce v jakých hodinách se daný jednotlivec stýká, kdo jsou jeho nejbližší známí, kamarádi či kolegové z práce anebo jaké aktivity a v jakých hodinách provozuje“.
Pozor na § 88a trestního řádu Ústavní soud došel k závěru, že tak intenzivní zásah do soukromí se týká „obrovského a nepředvídatelného počtu účastníků komunikace, neboť se jedná o plošný a preventivní sběr údajů“. Není jasně a přesně vymezen účel poskytování dat ani okruh orgánů, které si o ně mohou říci. Takový zásah do soukromí by si přitom měl stát vyhradit jen pro zvlášť závažné trestné činy.
V Česku se však žádosti o tyto údaje podávají rutinně. Soud cituje zprávu ministerstva vnitra o bezpečnostní situaci za rok 2008, podle níž bylo tehdy zjištěno 343 799 trestných činů, z toho bylo objasněno 127 906 trestných činů, přičemž počet žádostí o provozní a lokalizační údaje dosáhl 131 560. Upozorňuje i na analýzu Spolkového úřadu vyšetřování z 26. ledna, podle níž plošné a preventivní sbírání dat „nemělo téměř žádný vliv“ ani na snížení počtu závažných zločinů, ani na míru jejich objasňování (analýza i konkrétní statistická data jsou dostupné na http://www.vorratsdatenspeicherung. de/content/view/426/79/lang,de/).
Nad rámec projednávané věci Ústavní soud doporučil, aby zákonodárci upravili § 88a trestního řádu, který upravuje podmínky použití uchovávaných údajů o telekomunikačním provozu. Poslanci ho sice nezpochybnili, avšak podle Ústavního soudu je tak vágní, až se „jeví rovněž protiústavním“.
V bodě 57 se soud považuje „za nutné vyjádřit pochybnosti i nad tím, zda je vůbec žádoucí“, aby mobilní operátoři a poskytovatelé internetového připojení mohli taková množství dat o svých zákaznících sbírat, uchovávat a případně využít k marketingu nebo vymáhání pohledávek. A to bez zákonných požadavků na zabezpečení a kontrolu.
