Včera mohli diváci v mnoha zemích světa vidět první díl minisérie The Pacific – nejnákladnějšího televizního projektu všech dob, jehož hrdiny jsou američtí vojáci v Tichomoří v době druhé světové války. Mezi jeho producenty je i známý herec Tom Hanks, v rámci propagace díla před uvedením pohovořil pro časopis Time.
Kromě povinných slov o heroismu účastníků bitev v Pacifiku konflikt charakterizoval jako „rasistickou a zastrašovací válku“. „V době druhé světové války jsme vnímali Japonce jako šikmooké psy, co věří v jiné bohy než my. Chtěli nás zabít, protože náš způsob života byl jiný než jejich. My jsme na oplátku chtěli zničit je, protože byli odlišní. Nepřipadá to vzhledem k věcem, co se dějí dnes, někomu povědomé?“ míní Hanks.
Reakce na ta slova byla silná a pobouřená ze zřejmých důvodů. Hanksovi kritici je zhusta vnímají jako potvrzení představy Hollywoodu jako „spikleneckého centra“, existujícího výhradně z toho důvodu, aby podkopávalo americkou identitu a špinilo americké hrdiny. „Hollywoodskost“ Hanksova uvažování ale spočívá spíš v něčem jiném.
Za jeho slovy je znát jednoduchá víra v to, že válka vždycky musí být především nedorozumění a je ji možné odvrátit tím, že si lidé spolu sednou a trochu víc se o sobě dozvědí, zjistí, že jedni i druzí mají rádi svoje děti, třeba si i zazpívají. S možností, že někdo má rád svoje děti a taky by docela rád ovládnul svět, se jaksi nepočítá.
V jiných ohledech je ale hercovo vyjádření spíš typické než hollywoodské. Je příkladem pojímání historie jako zdroje pokud možno co nejhloupějších analogií, založených na pokud možno co nejútržkovitějších znalostech. A také vnímání předcházejících generací jako nositelů atavistických předsudků a dalších barbarských emocí, jež jsme my už – naštěstí – překonali. Na druhou stranu nám nezbývá než jim snížit hodnocení „uměleckého dojmu“ z jejich životů...
Obyvatelé dnešního Západu mají velké a sporné privilegium. Mohou si dovolit přikládat na jednání předků primitivně „estetické“ měřítko, protože třeba situace boje o přežití jim je natolik vzdálená, že jim chybí empatie a představivost ve vztahu k těm, kdo se v ní ocitli.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
