Zřejmě uvěřil, že se mu po létech mládež pomstila za rozehnání techno-párty, a proto napadl svého loajálního adjutanta a tehdejšího ministra vnitra za to, že to tehdy politicky zvoral. Netuší, že po tolika letech je přece výmluva já nic, já muzikant, poněkud trapná a sám na sebe přivolává duchy minulosti. Leckdo si teď připomene, jak chtěl s narušiteli pořádku tvrdě zatočit.
Teď se pro změnu marxisticky obul do Miloše Čermáka, jemuž kdysi jeho úřad za nedostatek objektivity zrušil televizní pořad „Bez obalu,“ jeden z mála vtipných kritických extempore vůči vládě. Dělat si z premiéra srandu, to se nemá! Inkriminovaný novinář to prý „nerozdýchal, protože ztratil hezký kšeft“ a proto vede proti němu „ třídní tažení.“
Přitom by mělo být pokrytectví, ukryté za nezdanitelnými a nemalými naturálními požitky, stejně skandální jako v Anglii, a týká se všech politiků, ale těch, kteří tak jako Gordon Brown, přišli teď v krizi na volební trh s progresivní daní, snad dvojnásob?
Jenomže náš novinář se nádavkem zamýšlí i nad ostentativním chováním politika sociální kompenzace, jenž si libuje v pětihvězdičkových hotelích a veřejně dává na odiv, kolik to on umí vydělat a co stojí jeho šatník a botník. Zřejmě ťal do živého, neboť takový politik se nemůže chovat k luxusu jako papaláš.
Má si jej protivit jako odpornou a navíc kýčovitou neřest, s ošklivostí jakou si boháči, většinou lidská spodina, a sociální nerovnost zasluhují. Staré noblesní peníze stavěly alespoň kostely a zámky, ty nové vyhazují peníze za rezavějící auta, předražené obědy a neumí se ani chovat. Věrohodný socialista, když už chce glajchšaltovat svět, nesmí přece symbolizovat moc a bohatství.
Náš fiškuntál však po bohatství zjevně touží, stejně jako po moci. Neprozrazuje na sebe tak trochu chozením do hotelů pro podnikatele svou třídní příslušnost, že totiž chce být mezi svými, že je také podnikatelem, a to v oboru politiky? Možná, že by se mělo uzákonit, aby se člověk, který sám a poctivě nevydělal alespoň deset, dvacet miliónů, nikdy nemohl stát premiérem.
Sociální demokracie je založena ovšem nejen na starosti o chudé (a taky líné), ale i na závisti vůči bohatým. Má-li ji předseda úspěšně reprezentovat, musí se chovat stejně paradoxně a luxusu se štítit.
Nemesis politiky je neúprosná, ale snad není ještě všechno ztraceno. Pan předseda by se měl zbavit komplexu všech boháčů, a neomlouvat se, že dává almužny na chudé. A kdyby začal vypadat ustaraně a do voleb shodil patnáct kil a přestal mluvit jako hulvát a hotentot a napadat novináře a znovu se po příkladu knížete Schwarzenberga oženil se svou odhozenou ženou, a neobklopoval se blondýnami a borci, kdyby ztratil image papaláše a novozbohatlíka, tak by se snad mohl v politice ještě nějaký ten pátek udržet.
Je to s podivem, ale naše demokracie po dvaceti letech vypadá, jako by konečně začala být normativní. Na premiéra už ale předseda sociálních demokratů dávno, dávno nevypadá. Neb vše je symbol.
