Teď už dávno máme, co jsme chtěli (poměrně znivelizovanou beztřídní společnost pečovatelského státu), a tak jsou všechny programy poněkud neduživé. Tak jako šaty dělaj člověka, tak i stranu dnes dělá osobnost (mediální) vůdce, po česku lídr. Na tzv. pravici to dokázala svou téměř výhrou v evropských volbách pí Bobošíková, zatímco hejno programových ministran neuspělo, a populární starý kníže pán teď v průzkumech také výborně boduje a táhne hejno svých příznivců nahoru. Proč by tedy nemohl expremiér a prezidentský exkandidát Miloš Zeman, tady a teď, kdy má vulgární předseda sociální demokracie tolik nepřátel nejen ve vlastní straně, ale budí odpor hlavně u mládeže, která je tím pádem u nás netypicky převážně pravicová a když je nádavkem k tomu na tzv. levici pusto a prázdno?
Už od šedesátých let ztratila v Americe výkonná rada starších a zasloužilých politiků vliv na stranický profil kandidáta, to úspěšný kandidát má dnes vliv na profil strany, kterou si předělá k obrazu svému. Kdo jsme kdy před Bushem slyšeli o sociálně konzervativní politice nebo dokonce o konzervativně zelené před vůdcem dnešních anglických toryů.
Máme-li prozkoumat Zemanovy šance na minimálně pětiprocentní parlamentní výhru, nemá valný smysl zkoumat program na něho navěšené Strany práv občanů. Práv máme všichni habaděj, dokonce více než povinností, a evropská unie nám dodala další rozšířenou chartu, jako by ta stará základní práva z OSN nestačila. Zda hodlá Důchodce z Vysočiny místo třináctého platu postavit důchodcům více ubytoven, jestli chce mít o nějaký ten chlup progresivnější zdanění než jeho rival či dokonce ještě víc podnikat v betonu než to dnešní stát a kraje dělají je na levici úplně fuk a pravice má volbu jinde.
Proto také o sobě hned logicky a skromně prohlásil, že nikdy nekradl, palác na Vysočině (ani na Floridě jako jeho nástupce v ČSSD) nemá, že mu nejde o kariéru ani o peníze, že byl chudák ke kandidatuře dotlačen (odolával dlouhá léta) a vyzván i vyzýván ze zbabělosti (to žádný chlap nesnese) a proto jde do duelu na domácím a poněkud vnitřními spory a konflikty rozbouřeném teritoriu svého "nejmenovaného" rivala. Ano, takhle se to dělá! Média milují konflikt a střet, mají Zemana (tak jako kníže pána) rády pro jeho zvláštní humor a vtip a nemají rádi nejmenovaného.
Rétorika je vážná věc a má v politice mnohem větší hodnotu než peníze. Vzpomeňme si jen na Churchilla, kdy ta jeho tak zásadně přispěla k heroickému vzepětí Angličanů. Americkému prezidentovi pomohla k vítězství jistě také hospodářská krize, avšak jeho rétorika ohromila voliče.
Zemanovy bonmoty jsou zemité, nadsázky lehké, paradoxy dráždivé a všechny obsahují nějaké to zrnko pravdy. Šibalství jeho protivníka je úporné a neradostné, agresivně útočné a nechutně sebelítostivé.
Ten totiž vůbec nemůže pochopit, proč se všem novinářům (včetně těch levých) tak strašně nelíbí. Proč stále kritizují jeho styl a nezajímají se o program strany. Ani pod slavnou vejcokanonádou se mu v hlavě nerozbřesklo, že program je on sám.
Těšme se proto na duel. Politika je dnes hrou o charakter.
