Před pár týdny jsem si s několika přáteli vyrazil na výlet do Vídně. O tom, že pořekadlo „jiný kraj, jiný mrav“ je pravdivé, jsem věděl už dávno, ale propastný rozdíl mezi Prahou a jinými evropskými metropolemi mě praštil po hlavě až mezi stánky vídeňského Naschmarktu.
Vídeň je sice od Prahy vzdálená jen 296 kilometrů, ale na potravinovém trhu si člověk připadá jako v jiném světě. V úhledných stáncích tu stojí prodavači ve stylových oblečcích z počátku 20. století, kteří se předhánějí v tom, kdo zákazníkům nabídne kvalitnější, čerstvější a levnější zboží. Neváhají sáhnout do nádob s plněnými olivami velkými jako švestka a nabídnout je kolemjdoucím, aniž by je později napadali, že olivu snědli a nezaplatili. Stánky jsou plné sýrů, polotovarů, čerstvých ryb a mořských plodů, čerstvého libového masa, pečiva a ovoce, jaké neznají ani pražští Vietnamci, považovaní za záruku kvality a nejširší možné nabídky.
Hluboká zelinářská totalita
Když jsem pak doma procházel Havelskou tržnicí, uvědomil jsem si, že v určitých ohledech je Česko stále uvězněné v dobách hluboké totality. A udělal jsem tu chybu, že jsem se s tímto smutným zjištěním svěřil kamarádovi Alexovi, který před lety emigroval do Švýcarska a dnes se občas do Prahy vrací na víkend či dovolenou. Jeho následující popis rozdílů mezi Prahou a Curychem mi zasadil téměř smrtelnou ránu. Když mi vyprávěl o své strastiplné cestě za čerstvým fenyklem do dejvické zeleniny, tymiánem z Vinohrad, rozmarýnem z Vodičkovy ulice a čerstvými filety z lososa, které sehnal až na Smíchově, nepřišlo mi na tom nic divného. Jenže v okamžiku, kdy dodal, že v Curychu sežene všechny jmenované potraviny v malém supermarketu před domem, jsem musel uznat, že u nás není něco v pořádku. Švýcarské samoobsluhy totiž prý vypadají spíš jako lahůdky, zákazníka pozdraví i doplňovač zboží, a když platíte kartou, prodavačka nekrčí obočí vzteky, ale poděkuje, podívá se na kartu a při rozloučení vás pozdraví jménem. Proti švýcarské dokonalosti mohu postavit zkušenost mé známé, která si před pár dny vyšla do drogerie pro suchary. Pokladní ji odmítla obsloužit, dokud neuklidí košík ke dveřím. „Já si myslím, že od uklízení košíků tady nejsem, takže mě prosím obslužte a chovejte se slušně,“ odvětila jí známá. Prodavačka však vstala ze židle a neslušným gestem ji vykázala z prodejny. Kamarádka se však nenechala rozházet, vzala suchary a chystala se k odchodu. V tu chvíli ji však srazil na zem malý plešatý mužík se slušivou vestou s nápisem Security, nadšený, že konečně zažívá nějakou akci. Skončilo to zraněním a přivoláním dvou policejních vozů kvůli krádeži a urážce personálu. Nezbývá než se zeptat - kdo je tady vlastně šéf? Zákazník, nebo prodavač? Napadá vás, že si raději všechno nakoupíte po internetu a pošťák vám zboží donese pohodlně až do domu? Abyste se nedivili. Já osobně například balík z rukou pošťáka dostal snad jen jednou v životě. Pro zbytek jsem musel vyrazit na poštu - a nebyl to příjemný zážitek. Zdá se totiž, že Česká pošta klade při výběru přepážkových zaměstnanců největší důraz na aroganci, podrážděnost a pomalost. Zrcadlo jí nastavil znovu Alex: ve Švýcarsku pošta chodí i v sobotu. Pro zjednodušení jsou poštovní schránky v domech větší, aby se do nich vešly i malé balíčky a lidé pro ně nemuseli na poštu. Pokud se tam přesto nevejdou, balík vás čeká přede dveřmi bytu, což je v našich podmínkách, kde vám ze schránky ukradnou i reklamní leták, nemyslitelné.
Manévry kolem popelnic
Máslo ale máme na hlavě my všichni. Když jsem byl nedávno na návštěvě u svých rodičů, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Nejen že na chodbě nevábně voněly psí exkrementy a stěny výtahu zdobily nejrůznější graffiti, ale před domem jsem si připadal jako v newyorském Bronxu. Kolem kontejnerů se válely hnijící odpadky, v okolí byly rozlité barvy a o zeď domu stály opřené nejrůznější kusy nábytku. Když jsem po pár minutách našel tři volné plochy, po kterých jsem se přesunul ke kontejneru, abych vyhodil pytlík s odpadem, málem jsem umřel hrůzou! Z kontejneru totiž vykoukl umouněný bezdomovec. Mé konstatování, že ze Žižkova se stává odporné místo, má matka častovala slovní nadávkou vztahující se k mému nepřiměřenému snobství, nevděku a prapodivné nenávisti k místu, kde jsem vyrůstal. Alex mi pak prozradil, jak to s odpadky probíhá u nich. Za prvé: za odpady, co se dají znovu použít, se neplatí. Papír, kartony, odpady z kuchyně či sklo a plechovky odvážejí popeláři zadarmo. U zbytku se platí za objem odpadu, přičemž poplatek za odvoz je zahrnut v ceně igelitového pytle, který se dá koupit v každém obchodě (sada deseti pytlů o objemu 17 litrů vyjde asi na 170 Kč). Tyto pytle se dávají před dům nejdříve večer před svozem. Větší odpad můžete před dům postavit pouze se speciální samolepkou, kterou koupíte v obchodě. Nevím, jak to vidíte vy, ale já si myslím, že je pomalu čas na pořádnou změnu, na které musíme začít pracovat všichni. Nebude to snadné, ale třeba se i my jednou dočkáme slušných prodavaček a pošťaček a čistých ulic. Pokud nechcete čekat, máte možnost emigrovat. Nebuďte si však jisti, že vás ve Švýcarsku přijmou s otevřenou náručí. Podobně jako o pouličním osvětlení či výstavbě sportovního stadionu, i o udělení státního občanství rozhodují lidé -vaši sousedé - na veřejných schůzích. Inu, jiný kraj, jiný mrav...
Když ve Švýcarsku platíte kartou, prodavačka nekrčí obočí vzteky, ale poděkuje, podívá se na kartu a při rozloučení vás pozdraví jménem.
