Před listopadem 89 jsme s přáteli často vedli snivé hovory o tom, koho bychom volili, kdyby byla demokracie Já jsem měl tu výhodu, že jsem byl z kraje, kde bylo možné sledovat západoněmeckou televizi, takže jsem viděl, jak parlamentní demokracie asi vypadá. Byla mi nejsympatičtější SPD, tedy sociální demokracie. To byla doba mužů jako Willy Brandt, Helmut Schmidt, Johannes Rau... Ti ve mně vytvořili představu, že sociální demokracie, to je noblesa a soucit, kultivovanost a empatie, demokratičnost a slušnost. Byli to levicoví politici, kteří zároveň působili aristokraticky a důstojně, byli to intelektuálové, kteří přitom rozuměli tomu, čím žije obyčejný člověk. Byli schopni debatovat se spisovateli o jejich knihách, psát eseje, přitom se ostře pohádat s druhou stranou. Určitě měli vkus a milovali dobrou hudbu. Nejvíce mě na nich fascinovalo, jak ti muži vypadali poctivě. Ano, tehdy jsem si představoval, že budu volit sociální demokracii, stranu nějakého našeho Willyho Brandta.
Jaká je ta naše soc. dem.? Partaj sjednocená střevním slizem normalizačního hudebně-estrádního hnusu kolem pupkáče, kterému zlost a touha po pomstě za těch pár vajec kouká z hadích očí.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
