Supermarkety jsou přehlceny zbožím ze zahraničí, často velmi pochybné kvality. Máslo z Polska, jogurt z Nového Zélandu nebo chléb z Rakouska. Dokonce i lepší řetězce, například ty, v nichž si můžete koupit chřest, prodávají rychle se kazící jídlo. Rajčata jsou přemrzlá, ananas shnije do rána a mochyně vykvete plísní vhodnou
Farmářská tour1. zastávka |
Uniformní chuť výrobků z moderních samoobsluh určuje hlavně fakt, že musejí vydržet dlouhou cestu na náš stůl, proto jsou opakem slova čerstvé. Kde ale koupit ten správný bochník chleba s dokonale vypečenou křupavou kůrčičkou a už z dálky vonící po kmínu, kde k němu sehnat žluťoučké máslo, které se maže samo i bez "éček"? A co skvělý čerstvý sýr a celou tu dobrotu zapít moštem z uzrálých českých červených jablek? Odpověď je jednoduchá. Dívat se kolem sebe. Například při jízdě autem. Třeba při cestě z Prahy do Krkonoš.
Kousek od Turnova se podél mladoboleslavské dálnice táhnou nekonečné jabloňové a hruškové sady. V malé obci Lažany je snad v každé chalupě lis. Mimoto zde má sídlo také Moštovna Lažany, která domácí mošty z různých druhů ovoce vyrábí přes dvacet let. Vše bez chemických konzervantů, éček a umělých sladidel.
Stojím v nevelké hale a přihlížím výrobě čistého hruškového moštu. Omyté čerstvé hrušky se na jedné straně automatické výrobní linky sypou do velkého lisu a na druhém konci vytéká tmavě hnědá šťáva rovnou do skleněných lahví. Jedinou konzervací je pasterizace. V lažanské moštárně vyrábějí na dvacet druhů různých moštů. Jablečný, hruškový, višňový či bílý vinný mošt z odrůdy Müller Thurgau nebo ten z červeného hrozna Zweigeltrebe. V nabídce nechybějí ani bio mošty. "Letos se ale hruškového moštu v bio kvalitě nedočkáte. Jednoduše nebyla dobrá úroda," říká Vladimír Pelant, ředitel společnosti Agro Rubín, která moštovnu spoluvlastní.
S kolegou fotografem ochutnáváme višňový mošt z letošní úrody a naše chuťové pohárky zažívají sladké orgie. Loučíme se s moštovnou a vyrážíme do hor. Necelou půlhodinku jízdy autem přes Malou Skálu, Železný Brod a Loužnici leží městečko Držkov. Ve zdejší malé pekárně vzniká jeden z nejlepších žitno-pšeničných chlebů v Česku. Podle tradiční staročeské receptury jej zde pečou přes dvacet let. "Složení vám neprozradím. Je to tajná receptura, ale mohu vám říci, že žitné mouky je v našem chlebu více než v jiných výrobcích," usmívá se podnikatel a majitel společnosti Řemeslné pekárny a. s. Martin Ráliš. Přes "hladové okno" do ulice si stovky zastavujících řidičů kupují i lahodné dalamánky, slané rohlíky či šátečky plněné povidly.
Přes plíseň nemalovat!
Jen asi pět minut jízdy z Držkova leží obec Zlatá Olešnice. Tady, zhruba sedm set metrů nad mořem, se na zelených loukách CHKO Jizerské hory pase asi devadesátihlavé stádo českých strakatých krav. Právě z jejich mléka vyrábí rodina Jiřího Vrkoslava skvělé domácí sýry, jogurty a tvarohy. Hospodář Vrkoslav jako jeden z mála českých zemědělců nevyléval před měsícem své mléko na pole jednoduše proto, že z něj dělá sýr a další vynikající pochutiny, jimiž zásobuje především blízké koloniály a obchody. Úzkou spolupráci mezi jeho farmou Dolenec a držkovskou pekárnou, kde se jeho mléko a čerstvé sýry také prodávají, si velmi pochvaluje.
"Prodáváme hlavně hermelín, pivní sýr, přírodní čerstvý sýr, uzený sýr a různě ochucené farmářské sýry. Všechny výrobky jsou samozřejmě bez konzervačních látek a vyrobené z našeho plnotučného mléka," popisuje pan Vrkoslav. "Důležitá je hlavně rychlost, s jakou dokážeme mléko zpracovat. A naše ochucené tvarohy se už staly tak populární, že je začaly odebírat skoro všechny mateřské školky v Jilemnici," chlubí se manželka pana Vrkoslava Marta.
Po krátkém pohoštění černou kávou a sýrem právě vytaženým z udírny, kde pan Vrkoslav zatápí jedině bukovým dřívím, vyrážíme na obhlídku jeho "panství". Nakukujeme do tmavé místnosti, kde na dřevěných policích zrají velká kola hermelínu a pivního sýra. Vůni, která se z místnosti line, by sice někteří těžce rozdýchávali, ale my jsme nadšeni. "Ušlechtilé plísňové kultury rozstřikuji i po zdech.
Kdyby se nedej bože stalo, že bych tu musel vymalovat, tak by se zrání našich sýrů výrazně zpomalilo. Třeba hermelín, který zde zraje minimálně čtrnáct dní, by zde musel zůstat až měsíc," říká pan Vrkoslav. Naší poslední zastávkou v "českém Toskánsku" je obec Sklenařice, desítky let proslulá špičatým červeným zelím. Na své sedmihektarové farmě ho pěstuje i rodina Karla Holce.
Čtyřlitrovou lahev zelí prodává pocestným za 90 korun. "Špičaté zelí se vyznačuje křehkostí. Právě proto se hodí na saláty. Nemusíte ho nijak spařovat," vysvětluje šedesátník Karel Holec. Jeho manželka Marie nám v sednici připravuje pravé krkonošské kyselo a mezitím odbíhá prodávat čtyřlitrovky červeného zelí.
A u Holců se dveře opravdu netrhnou. Z okna pozorujeme různorodost zákazníků. Elegantně oblečeného pána v sáčku, který bere dvě sklenice do podpaží, během deseti minut vystřídá babička v šátku a za chvíli si pro své objednané zelí přijede v bílém i kuchař z blízké hospody.
Horké kyselo je na talíři a pan Holec nás kromě povídání o zelí překvapuje další věcí. "Píšu si básničky. Vycházejí mi v časopise Jizeran. Nyní jich mám už šest set," vypráví, zatímco ochutnáváme vynikající kyselo. "To Krakonoš když růži pěstovat chtěl, tak růžička vytvořila jiný směr. Vytvořila špičatou hlavičku jak Sněžka, co zná ze Sklenařic určitě každá Češka," uzavírá pan Holec náš agromotoristický výlet za čerstvostí.
