Prokletý ostrov Martina Scorseseho je snímek matoucí na více úrovních. Na povrchu se příběh plný šestákových rekvizit žene k závěrečnému dramaturgickému naschválu. Pod ním ale tepe cosi opravdovějšího.
Od režiséra, který dospěl k pozdnímu věku, se někdy očekává, že se bude pokoušet shrnout svou zkušenost uměleckou i lidskou a ujme se úlohy moudrého starce. Klasik amerického filmu Martin Scorsese (68) se tomu očekávání na první pohled jakoby nepřizpůsobuje. Jeho poslední snímky – včetně novinky Prokletý ostrov – se dají vnímat jako čisté žánrovky, na jejichž půdorysu si autor hraje s různými režijními postupy. V tomto případě ale zdání trochu klame.
Na to, aby podle nějaké knihy byl natočen vynikající film, nemuší ta kniha být nutně dobrá. Příkladem takového filmového povýšení průměrné prózy může být třeba Tenkrát v Americe Sergia Leoneho nebo Popel a démant Andrzeje Wajdy. Kvalita předlohy může být pro filmaře až svazující a do látky, jež si nějaký veliký respekt nezaslouží, se může snáze otisknout něco pozoruhodného a svého z ní vytvořit.
Scorsese v Prokletém ostrově tímhle způsobem naložil se stejnojmennou knihou známého autora syrově realistických městských thrillerů Dennise Lehanea (mimo jiné tvůrce předloh snímků Tajemná řeka a Gone Baby Gone). V kontextu jeho bibliografie je považovaná za atypickou a méně zdařilou. Ve filmu se její syžet stal základem pro režisérovo ohlédnutí se za filmy jeho mládí. Scorsese, který hodně peněz i energie věnuje restaurování starých filmů, v té souvislosti mluvil především o dílech Jacquese Tournera a Otta Premingera. Tuhle až kolážovitou a nostalgickou žánrovost se snaží spojit s pokusem o vyjádření tragiky lidského údělu.
To spojení není úplně bezešvé, divákovi přináší i jistou míru frustrace. Prokletý ostrov nedosahuje kvalit Scorseseho nejlepších snímků, v kontextu jeho tvorby poslední doby (Letec, Skrytá identita) je ale nejzajímavější a nejvíc inspirující k přemýšlení.
Prosyceno paranoiou Píší se padesátá léta, na odlehlém a nevlídném ostrově Shutter Island sídlí ústav pro ty nejnebezpečnější choromyslné zločince. Jedna z pacientek za značně mysteriózních okolností zmizí. Útěk přijíždí vyšetřovat dva vládní agenti – Teddy Daniels (Leonardo DiCaprio) a Chuck Aule (Mark Ruffalo). Velmi rychle se ukáže, že ústav skrývá nejedno tajemství a osoby krajně podivné se tam dají najít nejen mezi pacienty (viz zachmuřený doktor Nähring s německým akcentem).
I Danielsova motivace ale daleko přesahuje rámec profese. Scorsese diváka vede v jeho stopách do světa plného vynalézavě provedených odkazů na žánrovou kinematografii poloviny minulého století, její estetiky, typických postav i motivů, to vše sytí svým způsobem velmi současnou paranoiou.
Prokletý ostrov je prodchnutý „gotickou“ atmosférou, již režisér vytváří s pro změnu až barokní exaltovaností. I tak opotřebované prvky, jako je snová scéna, dokáže inscenovat vynalézavě a působivě, kromě kamery Roberta Richardsona mu v tom pomáhá i výborně vybraná hudba (soundtrack měl na starosti Robbie Richardson). Až se divák může ptát, jestli látka sama za tu práci vůbec stála a jestli zařazení Danielsových vzpomínek na osvobození Dachau není projevem nepřípadné snahy ji učinit závažnou. Záhada Prokletého ostrova je nakonec vyřešena tím asi nejobnošenějším „překvápkem“. Může být docela obtížné ho přijmout. Podaří-li se to, divák ale cosi získá.
Napínavá a strašidelná historka se v jeho očích může změnit v obraz lidské tragédie (pravda, trochu moc efektně a na jistotu motivované). Paranoia přestane být módní rekvizitou, ale je prostředkem úniku před odvěkým zoufalstvím, jež nepřinášejí tajemní „oni“, sídlí kdesi uvnitř. Z tajemství Prokletého ostrova se stane tajemství člověka.
***
Prokletý ostrov
(USA, 2010) Režie: Martin Scorsese Hrají: Leonardo DiCaprio, Mark Ruffalo, Ben Kingsley, Max von Sydow a další Premiéra 25. února
