Smrt gruzínského sáňkaře, abnormálně teplé počasí, červené rukavice s olympijskými kruhy, které se staly komerčním trhákem, a nadšení Kanaďané.
Čtyři symboly olympijských her ve Vancouveru. Olympiády, kterou si po prvních dnech měl svět zapamatovat jako plnou pohrom, ale nakonec k ní bude shovívavější. Vancouver možná nebyly nejlepší zimní hry, jak si Kanada vysnila, ale do historie se určitě zapíší přinejmenším jako nejzajímavější.
Byla to první zimní olympiáda, jejíž návštěvníci si nevěřícně fotili rozkvetlé stromy a udiveně zírali na místní obyvatele, jak v parcích sportují v krátkých rukávech. Metropole provincie Britská Kolumbie prožila nejteplejší únor za posledních sto let, což v kombinaci s mírným přímořským klimatem vyvolalo iluzi spíše letních her. „Možná bude více sněhu i u nás,“ žertoval Sebastian Coe, šéf organizačního výboru nejbližší letní olympiády, kterou za dva roky přivítá Londýn.
Jenže taková legrace to nebyla. Tam, kde měl být sníh, nebyl, a organizátoři ho proto už s několikatýdenním předstihem museli dovážet vrtulníky a nákladními auty. Byl to důkaz, že vrchol Cypress Mountain, který hostil akrobatické lyžování a snowboarding, leží na olympijské sportoviště v příliš nízké nadmořské výšce. Žádný závod sice nakonec nebyl zrušen, pořadatelé však museli vrátit vstupné 28 tisícům diváků, kteří by jinak stáli po kolena v blátě. Tím také přišli v přepočtu o nezanedbatelných 25 milionů korun.
Teplo, tragédie a nefunkční rolby Byla to ale stále jen drobnost v porovnání s tragédií, které museli čelit hned první den. Jen pár hodin před slavnostním zahájením her se při tréninku v ledovém korytě zabil gruzínský sáňkař Nodar Kumaritašvili a na olympiádu naplno dolehl stín zbytečné smrti sportovce.
Ďábelsky rychlá a obtížná dráha se měla stát chloubou Vancouveru, místo toho se na pořadatele snesla tvrdá kritika. Ta navíc zesílila ve chvíli, kdy byl „pro jistotu“ snížen start, ačkoliv podle vyšetřování mohla za smrt chyba jezdce. Teprve až v závěru her prezident Mezinárodního olympijského výboru (MOV) Jacques Rogge poprvé opatrně připustil, že MOV nese za Kumaritašviliho smrt „morální odpovědnost“. „Nikoliv ale právní odpovědnost,“ dodal Rogge.
Horší start olympiády si každopádně ve Vancouveru přát nemohli. Všichni po problémech s nedostatkem sněhu čekali na další zaváhání a děsivé záběry Kumaritašviliho nehody ho ochotně nabídly.
Pořadatelům se navíc lepila smůla na paty: při zahájení je zaskočila technická chyba během zapalování ohně, později je zase zradily rolby na rychlobruslařském oválu. Moderní elektrické stroje, které s ohledem na ekologii poprvé nahradily modely na propanový pohon, byly věčně porouchané a dva rychlobruslařské závody kvůli nim nabraly značné zpoždění. Led po jejich úpravě byl navíc podle rychlobruslařů nekvalitní. „Nemá to olympijskou úroveň. Ten led je k smíchu,“ zlobil se třeba Nizozemec Jan Bos.
Velká party v ulicích Vancouveru Vše se začalo otáčet symbolicky až ve chvíli, kdy Kanada prolomila prokletí a na domácí půdě získala první zlatou medaili. A hustou mlhu nad Vancouverem poprvé vystřídala blankytně modrá obloha. Slunce rozzářilo tváře všem fanouškům a vytáhlo je do ulic. „Nadšení diváků pro hry bylo zlomovým okamžikem,“ prohlásil šéf organizačního výboru John Furlong.
Kanaďané si svou olympiádu zamilovali. Jejich nadšení a národní hrdost sice hraničila místy až s šíleností, ale po chladném Pekingu to byla příjemná změna. Té zvláštní nenucené atmosféře se ostatně podřídili i sportovci. Ber věci vážně, ale ne příliš vážně, znělo hlavní heslo her.
Zatímco Čína se před dvěma lety rozhodla uchvátit návštěvníky olympiády ultramoderními stadiony a strojovou dokonalostí, Vancouver vsadil na zábavu a přátelskou atmosféru.
I proto na rozdíl od posledních zimních her v Turíně tentokrát nezůstala na tribunách žádná místa volná. „Kanaďané vše pojali jako něco mezi poutí a mejdanem a každý si to pak užil podle svého,“ všiml si předseda ČOV Milan Jirásek.
Úspěšnost her, které podle odhadů vyšly na zhruba 6 miliard dolarů, se sice bude odvíjet podle toho, zda po nich nezůstanou obří dluhy, ale už nyní si mohou Kanaďané spokojeně mnout ruce.
Svět si při vzpomínce na Vancouver nevybaví jen fotografii zesnulého sáňkaře, ale také rozesmáté tváře jeho obyvatel. A právě po tom Kanada celou dobu prahla.
***
Co se povedlo Nadšení obyvatel Žádné strojené úsměvy jako v Pekingu. Vancouver okouzlil svět přátelskou atmosférou a nadšenými davy v ulicích. Plné stadiony Zatímco v Turíně zůstávaly tribuny poloprázdné, ve Vancouveru byste volná místa hledali těžko. Stadiony byly vyprodané. Žádný doping Dopingoví komisaři provedli rekordních 2100 testů, přesto hry skončily bez jediného dopingového hříšníka. Úspěch však může narušit ještě zpětné testování.
Co se nepovedlo Počasí a sníh Ještě nikdy nepořádalo zimní hry město s tak teplým podnebím. A důsledek? Sníh se musel dovážet a lyžaři ve stopě běhali jen v krátkých rukávech. Smrt sáňkaře Nodar Kumaritašvili doplatil na extrémně těžké a rychlé ledové koryto. Pořadatelé přesto vinu za jeho smrt odmítli. Problémy s ledem Rychlobruslaři si na oválu v Richmondu stěžovali na kvalitu ledu, na které se podepsaly i problémy s rolbami.
