Ještě si vybavuju tváře kluků na světnici číslo 214 ve Zlíně za války, když jsme vedli opatrnou debatu o masovém hrobě polských důstojníků, který Němci našli v Katyni. Což to opravdu udělali Rusové? Tento čin pasoval přece do obrazu nacistů! Může lotr mít pravdu? Že by Rusové? Tato myšlenka řezala do vlastního masa.
Dodneška se z toho pokorně nevyzpovídali. Oni v celých svých posledních dějinách nikdy nejdou dovnitř, do sebe. Možná v citlivějších jedincích, o čemž se nedovídáme? Pakt Ribbentrop-Molotov dodnes nechápou. V tom národě vždycky byla selekce, v níž ti horší zabíjeli ty lepší, takže ti nikdy nezapůsobili dovnitř, do společnosti a do politiky. Proto ruská kultura, ruská literatura byla vždycky něco jiného než jejich politika. Všecky zločiny v té zemi od roku 1917 jsou dílem určitého druhu Rusů: ne komunistů, jak se říkává. To určitý druh Rusů takto se chopil komunismu. Pozor, tací lidé jsou i jinde, ale v Rusku nikdy nevznikl kulturní politický systém, jež by to korigoval.
Cítím, jak jsem v poslední době naladěn proti Rusům, proto jsem si řekl, že sáhnu k těm lepším, které uznáváme. Vzal jsem si Dostojevského a otevřel jeho „Ošklivou anekdotu“. Začal jsem číst a dostal se k tomu, jak Ivan Iljič se rozhodl opustit společnost přátel a jít domů. Vyšel na ulici, a kočí s kočárem tam nebyl, jak měl nařízeno. „No počkej, já ti ukáži. Schválně půjdu pěšky, aby ses polekal,“ řekl si. Jeho kolega, jehož kočár tam čekal, pravil: „Raději ho dejte zmrskat na policii, aby plnil rozkazy...“ Zaklapl jsem knížku. Proklaté Rusko! Oni to vůbec nepřepsali, ani za sto padesát let!
V Respektu č. 29 má článek Viktor Jerofejev. Říká v něm, proč v Rusku nevznikl kapitalismus a proč ho Rusové ani nemají rádi: „Historickým vysvětlením je kostelní morálka národa, který na pozemský život hledí jako na hříšný. Odevzdanost a odmítání filozofie úspěchu jsou srdcem tradiční ruské ideologie.“ - Uvážíme-li, že kapitalismus je sourozencem demokracie, začínáme to chápat. Když kapitalismus v Rusku měl začít, hned ho podřízli. A Viktor Jerofejev teď píše: „Po pádu komunismu, když kapitalismus dostával zločinecké zabarvení, Putin nasadil oligarchům náhubky, aby se Rusko nerozpadlo. Obětoval přitom jeho demokratickou perspektivu, kterou lid ovšem rád oželel.“ - Jestli to takto je, nevím, ale vypadá to rusky. „Zase je v módě vysedávání po kuchyních a karamazovské hádky,“ píše Jerofejev.
V první hodině mého prvního, dobrovolného kurzu ruštiny v létě 1945 nám učitelka vyjmenovávala předměty v místnosti. Došla k teploměru: těrmometěr. Jeden spolužák řekl, že to slovo máme také, ale krom toho máme své vlastní: teploměr. Ona řekla, že oni také: gradusnik. To ve mně zanechalo veliký dojem: začal jsem si toho všímat. Hned potom jsem se dověděl, že nádraží se řekne vokzal. Což pochází z názvu jednoho nádraží v Londýně: Wauxhall. Když jsem zjistil, že ruština nemá ani svůj výraz pro smuteční pochod, ačkoliv ho tak často potřebovala, našel jsem si vysvětlení. Tam elita společnosti, umělci, spisovatelé nepůsobili do obyčejné veřejnosti, neměli žádný politický vliv, neopracovávali ani řeč. Parádní příklad toho našel jsem v jedné zprávě o utkání šachových velmistrů, kde se o jednom z nich psalo: „V endšpíle on popal v cejtnot...“ Musíte umět německy, abyste této ruské větě rozuměli: „V koncovce on upadl do časové tísně.“ A ta jim trvá.
