Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Tři domy v nejmenované uličce. Pražský Nový Svět znovu ožívá s novými nájemníky

Design

  6:14
Pražský Nový Svět znovu ožívá a stěhují se do něj noví nájemníci. Jak se žije lidem ve třech domcích Nového Světa, zjišťoval Petr Jansa. nebyl bych to já, kdyby mé první vzpomínky na Nový Svět nepatřily jídlu. V devadesátých letech zde v domě číslo 3 provozoval restauraci U Zlaté hrušky Petr Hora, známý mé babičky.

Domu U Zlatého slunce je vlastně trojdomek, kde žije Vladimír Suchánek. Domky jsou propojeny vnitřním schodištěm, malovaný strop pochází ze 17. století a je z Martinického paláce foto: Petr Karšulín

V čase povánočním tak naše rodina chodívala na šnečí hody, které tu pořádal. Dvoupatrový dům s nízkými stropy a vývěsním štítem mi už tenkrát připadal stísněný – když nepočítám salonky v patře, do restaurace se vejde šestadvacet hostů. Podobně jsou na tom další místní domky.

Po nějakých dvaceti letech se na Nový Svět vracím a paradoxně je to právě Zlatá hruška, díky níž mám k místním obyvatelům blíž. „Na Petra Horu si samozřejmě vzpomínám, měli jsme u něho slevu,“ vypráví s úsměvem Jana Reichová, která žije v sousedním domě. „Byla to tehdy taková úlitba místním, protože ty letní večírky na zahradě se často protáhly do pozdních hodin,“ směje se. Dnes už do Zlaté hrušky nechodí. Komunitním centrem místních je kavárna Nový Svět, kterou provozuje rodina Formanů.

Podobně jako ostatní obyvatelé Nového Světa, se kterými jsem se setkal, i Formanovi jsou na místo svého bydliště citliví: „Jakákoliv publicita Nového Světa je nám nemilá. Představte si, že jeden rok objevíte nádhernou nedotčenou pláž, a když za pár let přijedete znovu, je tam hlava na hlavě. Napište tam třeba, že jste navštívil tři pražské domy v jedné nejmenované uličce,“ říká Jan Forman.

Dům U Zlaté hvězdy

Historie domku s malou pavlačí sahá do 17. století, kdy sloužil jako hájenka. Tehdy v něm bydleli zaměstnanci Pražského hradu starající se o oboru v Jelením příkopu. Její správce zde žil až do roku 1821. Od té doby se tu vystřídalo řeznictví i výčep.

Novodobá historie domu se začala psát až v roce 1987, kdy se do jeho rekonstrukce pustili současní majitelé Formanovi. „Když jsme ten dům koupili, byla to ruina. My jsme tehdy s manželem byli mladí a chudí, takže takovým tahounem byl můj táta, který se hned pustil do likvidace starých chlívků a začal budovat svůj ateliér,“ vzpomíná Hana Formanová na svého otce, sochaře Josefa Nálepu. Jeho ateliér, který se kolaudoval v roce 1990, se zde nachází dodnes. Vedou do něj masivní dřevěné dveře vedle domku, za nimiž se ukrývá moderní prosklený prostor. Ten dnes k práci využívá Jan Forman.

Domu U Zlatého slunce je vlastně trojdomek, kde žije Vladimír Suchánek. Domky...
Domu U Zlatého hroznu se přezdívá U Delfína - podle dvouocasé ryby ve spodní...

Ačkoliv dnes se Nový Svět považuje za dobrou adresu, v 80. letech to byla čtvrť chudých. Formanovi vzpomínají, že když dům koupili, v chodbičce za vchodem vrčelo šest elektroměrů, což značilo, že v malém domku v minulosti žilo šest partají, na které připadala jedna toaleta. „Všechno je tu uplácané z jílu, kamenů a cihel. Koncem 80. let bydlel vedle nás Rudolf Zeman, disident a shodou okolností také šéfredaktor Lidových novin. Neměl peníze ani ambice něco budovat a tak, jak já říkám, nechal dům prochátrat téměř k demolici. Nový majitel ho pak kompletně přestavěl, při rekonstrukci zůstala původní jen fasáda,“ popisuje Jan Forman, který pracuje jako architekt. Snad právě jeho profese a cit pro historii napomohly tomu, že dům U Zlaté hvězdy si na rozdíl od sousedního domu zachoval původní charakter. „Snažil jsem se dům přestavovat co nejméně. Existovala tu i celá řada omezení a limitů od památkářů. Vlastně to byl boj, protože člověk chtěl žít moderně, domu něco vzít a zároveň něco přidat. Já ale zastávám názor, že rekonstrukce se má dělat tak, aby se jen neoprašovalo to, co postavili v 17. století. To už bych se pak rovnou mohl obléknout do historického kostýmu a kouřit na pavlači fajfku,“ říká Forman.

Po revoluci se Formanovi pustili do rekonstrukce naplno. „Byla to těžká doba, musel jsem pracovat a nemohl jsem na rekonstrukci neustále dohlížet. I proto hodně věcí nedopadlo, jak jsem si představoval,“ vypráví pan Forman a dodává, že ho překvapil dobrý stav domu. Jediné, co si žádalo výměnu, byly nahnilé trámy. „Tehdy jsem šel po Staromáku, kde zrovna opravovali krovy na Týnském chrámu. Vylezl jsem nahoru a ptal se, jestli tam není nějaký šikovný tesař, který by mi dokázal udělat nový krov na historickém domku. Tehdy se přihlásil jeden ze Strakonic, vzal si týden volno a já s ním natáhl nové trámy. Byly tak dlouhé, že jsme s nimi ani nemohli do uličky zajet a tak jsme je nosili ručně v osmi lidech.“

Když se manželů ptám, zda už jsou po více než třiceti letech s domem spokojeni, začnou se smát. „Tady nebude nikdy klid, vždycky někudy poteče,“ říká Hana Formanová. V nejbližší době se chystají na výměnu dřevěné podlahy v patře a výměnu oken v části domu. „Otec měl tehdy na rozdíl od nás peníze, a tak nechal svou část domku v dobrém úmyslu osadit rakouskými dřevěnými euro okny. A to byla chyba, protože ta okna nesedí do téhle fasády,“ říká omluvným hlasem Formanová. „Doufám, že se nám podaří dát okna do původního stavu. Víte, okno je v architektuře hodně důležité. A když ho pak ráno otevřete a dáte do něj peřiny, je to dokonalost,“ zasní se a já v tu chvíli vidím peřiny v okně sousedního domu. Pod teráskou, kde sedíme, zurčí potok Brusnice, po stráni za domem proběhne zajíc a v dálce slyším zvonkohru Lorety.

Teráska náleží ke kavárně, kterou tu Formanovi již pátým rokem provozují. Nezdobí ji žádné reklamy ani vývěsní štít. Skoro se zdá, jako by ji majitelé chtěli před návštěvníky utajit. „Kavárnu jsme chtěli udělat hlavně pro místní. Náš soused, pan Suchánek, už tenkrát zvedal varovně prst a říkal, že doufá, že se tu z toho nestane druhá Zlatá ulička,“ říká Forman. „Nás to tehdy mrzelo, ale postupem času jsme pochopili, o čem mluvil. Zatímco dříve tady lidé jen proplouvali, tou kavárnou jsme jim dali šanci se zastavit. Původní myšlenka přitom byla jiná. Chtěli jsme vytvořit místo, kde se budou moci sousedé setkávat. Všechny ty domky jsou malé a v létě není kam utéct. Zároveň, když nejsou přes den doma, mohou si u nás odpoledne vyzvednout třeba balík. Tak nějak jsem si to představovala – a ono to vlastně tak nějak funguje,“ říká paní Formanová, která do kavárny peče koláče a vaří zeleninové polévky.

Díky Formanovým probíhají v létě na Novém Světě i filmové projekce. „I když to někomu třeba nemusí být příjemné, je to jedna z možností, jak by se měl uchopit veřejný prostor,“ říká Forman. „Najednou prostě proměníte ulici v kino pod širýmnebem. Sedíme pod jasanem, kam si sousedé přinesou židle a křesílka, otevřou si víno a všichni koukáme na nějaký film. Občas jdou kolem turisté. Chvíli váhají, ale pak si přisednou a koukají se s námi. V tu chvíli mi vždycky připadá, že to má smysl. To bývám nejšťastnější.“

Dům U Zlatého hroznu

Jeden z nejkrásnějších domů na Novém Světě lidé občas chybně nazývají domem U Delfína. Toto označení vzniklo díky dvouocasé rybě, která zdobí spodní část arkýře mířícího do Kapucínské ulice. Jde o kopii – zbytky původní ryby má na stěně své pracovny zavěšené Jana Reichová, jedna z obyvatelek domu a zároveň předsedkyně Společenství vlastníků bytových jednotek U Zlatého hroznu. „Původní rybu kdysi paradoxně urazil náklaďák, který vezl do jedné z místních vináren víno,“ vzpomíná a naráží na skutečnost, že ačkoliv se vývěsní štít na domě nedochoval (nejspíš byl dřevěný), zdobil ho zlatý hrozen.

Domu U Zlatého slunce je vlastně trojdomek, kde žije Vladimír Suchánek. Domky...

Jde o jeden z pouhých dvou měšťanských paláců na Novém Světě. V roce 1695 ho nechal vystavět Abraham Unkoffer. „Náš důmměl obrovské štěstí, protože když ho Unkoffer stavěl, podali na něj kapucíni z vedlejšího kláštera žalobu. Vadilo jim, že z horních oken domu by bylo vidět k nim do zahrady. Unkoffer tehdy vyhrál díky šalamounskému rozhodnutí nechat na zadní čelo domu vymalovat slepá okna,“ vypráví paní Reichová, která má dnes z malinkaté terásky vedle své koupelny výhled do zahrady voršilek a i do zmíněné zahrady kapucínského kláštera. „Kdysi jsem se mohla rozhodnout, jestli tu budu mít terásku, nebo velkou koupelnu s oknem. Vybrala jsem terásku a celý život toho využívám – sedím tu, píšu, věším prádlo. Miluju Loretu, a když jsem v neděli doma, sednu si tam a poslouchám zvonkové koncerty. V tu chvíli si člověk uvědomí, že je mu vlastně úplně jedno, jaký je tu prezident. Vše je najednou podružné,“ vypráví.

Dům U Zlatého hroznu patřil rodině Unkofferů až do roku 1765, kdy ho získaly sestry voršilky, jež ho obratem prodaly sběrateli umění Josefu Pikartovi. Byla to právě Pikartova bohatá sbírka, co se stalo základním stavebním kamenem Společnosti vlasteneckých přátel umění. Dnes je z ní Národní galerie. Poslední majitelka pak v roce 1918 věnovala dům Československu.

V části bytu, který dnes vdova po slavném fotografovi Janu Reichovi obývá, bydlel v minulosti pianista a skladatel Rudolf Friml (spolu s dalšími deseti členy rodiny), který se později proslavil v Americe coby zakladatel hudebního divadla. Cestou na pivo do hospůdky v Černínské ulici ho tu vždy vyzvedával písničkář Karel Hašler, jenž si v roce 1908 vzal Frimlovu sestru. O půl století později ukončilo romantickou historii domu socialistické OPBH, jež byty zařadilo do čtvrté kategorie a nechalo je chátrat.

Reichovi se do domu přistěhovali v roce 1980, v rámci jedné z akcí „kulový blesk“, jak se hromadným výměnám bytů přezdívalo. Tehdy také začali s rok trvající rekonstrukcí, protože jejich nový byt o velikosti 1+1 připomínal ruinu. „Byl tady propadlý strop, střechou sem zatékalo a kvůli nedostatku bytů v minulosti byl ten náš rozdělen ještě jednou příčkou. Kuchyň byla naproti přes chodbu a tady byla jen kamna a výlevka na vodu,“ vzpomíná Jana Reichová, která kvůli atmosféře Nového Světa opustila pohodlný byt první kategorie. „Okolí bylo v té době chudé, ale manžel tu našel klid na práci a inspiraci. My jsmeměli v plánu propojit náš byt s půdou. Než jsme dostali povolení, zabralo to několik let a já mezitím porodila druhé dítě, takže jsme v tom našem bytečku zatím žili čtyři,“ vzpomíná na dobu, kdy Nový Svět díky propojení chudých původních obyvatel s umělci připomínal pařížský Montmartre. „V roce 1980 bylo na Pohořelci víc než dvacet obchodů – řeznictví, rybárna, drogerie, lékárna. Dnes tam zůstala jen Žabka. Mladí si mohou nakoupit přes Rohlík nebo Košík, ale pro ty starší je to obtížnější,“ líčí paní Reichová.

Podle ní nastala zásadní změna po revoluci, kdy se většina lidí musela vystěhovat, protože domy se vrátily původním majitelům v restitucích. Většina z nich ale neměla peníze na rekonstrukci, a tak domy prodali nebo je nechali chátrat. „My jsme měli štěstí, protože ten dům patřil obci. Založila jsem tedy bytové družstvo, s nímž jsme ten dům odkoupili, a v 90. roce jsme začali s rekonstrukcemi. Pořídili jsme si kotel, udělali půdní vestavbu, a i když se to o takovém historickém domě tak úplně říct nedá, protože tu nikdy nebude výtah ani kde zaparkovat, máme tu konečně dům první kategorie.“

Co ale výše zmíněné restituce nabouraly, byla místní komunita. Ta se začíná opět tvořit až v posledních letech. „Nový Svět byl vždycky venkovem uprostřed města. Poslední dobou se sem začali lidé vracet. Přicházejí mladí, také děti nebo vnuci těch, kteří tu kdysi bydleli, a já si najednou uvědomuji, že jsem tady skoro nejstarší.“

Dům U Zlaté hvězdy dnes obývá rodina Formanů. Organizují tu promítání filmů a...

Největším problémem je pro pět partají domu U Zlatého hroznu vlhkost. Kvůli ní paní Reichová zavřela galerii, kterou si vybudovala v přízemí domu. „Ačkoliv to může znít absurdně, protože Nový Svět je na kopci, v roce 2002 nás zasáhly povodně. Začala nás totiž trápit spodní voda. Změnil se její systém a nám se zatopily sklepy,“ vzpomíná. V 70. letech totiž někdo nechal zazdít barokní výpustě, které odváděly vodu z Loretánského náměstí do Brusnice, a v zahradě kapucínů byly vykáceny stromy, které vodu zadržovaly. „O dům se musíme neustále starat. Už dvakrát se dělala nová fasáda, měnila střecha a teď naposledy jsme museli nechat zrekonstruovat barokní dveře. Město nám s tím sice finančně pomohlo, ale tu základní částku jsme stejně museli zaplatit z fondu oprav. Není to tak, že by někdo přišel a sypal nám peníze. Na vše musíme šetřit, a i když je zde možnost žádat o různé granty, ne vždy je dostaneme,“ říká Jana Reichová a dodává, že přesto by neměnila. „Je to prostě daň za to, že tu žijeme v klidu jako na venkově.“

Dům U Zlatého slunce

Asi nejslavnějším a zároveň i nejfotografovanějším objektem na Novém Světě je trojdomek s číslem 27. Ten dnes obývá akademický malíř a grafik Vladimír Suchánek s manželkou. „Ten dům jsem znal už od roku 1968, kdy ho koupil můj kamarád, malíř Jiří Anderle. Tady pod schody je středověký sklep a já si vzpomínám, jak jsem z něj Jirkovi pomáhal vynášet suť, když začal s jeho opravou. Pak tu bydlel nějakých dvacet let, během nichž ty tři domečky interiérem propojil. Předtím tu ještě bydlely tři stařenky, kterým obstaral adekvátnější bydlení,“ vzpomíná pan Suchánek, který na Novém Světě bydlí už třicet let.

V porovnání s bohatou historií trojdomku je jeho dnešní majitel úplný mladík. Některé prameny uvádějí, že dům zde stál již v roce 1399, kdy v něm provozoval řeznictví pan Mikuláš. Řezníci se v domě střídali i v následujících stoletích – díky ideální poloze naproti jatkám. Dům několikrát vyhořel a byl znovu postaven. V roce 1870 ho obýval Martin Fiala, který byl hlásným na velké jižní věži katedrály sv. Víta, a od roku 1920 pak Karel Nehasil, holič na Radnických schodech. Při pohledu zvenčí vypadá domek malebně, ale interiér je stísněný a tmavý. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se ocitl ve dvou malých domečcích a naplno pocítil jejich stísněnost. Ten nejmenší, který dnes disponuje jedním oknema zaslepenými dveřmi, používají Suchánkovi jako jakýsi depozitář a kvůli chladnému klimatu i jako spíž: „Někde tu mám vytištěnou fotografii domu od Sudka, kde jsou ještě vidět dveře. Tehdy zde byl krámek a později, v 50. letech, tu bydlela jedna stará paní. Měla tu akorát postel, židli a kamna. Stůl už se sem nevešel,“ vypráví. „Kdysi jsemmluvil s dětskou lékařkou, která tu ve 40. letech působila, a ta mi vyprávěla, že v dvoupatrovém domě uprostřed Nového Světa očkovala asi čtyřicet dětí. Dnes jsou tam čtyři byty.“

Přízemní místnost v sousedním domku je o něco větší a pan Suchánek ji v zimních měsících používá jako ateliér. Do přízemí se ještě vešla malá obytná místnost, koupelna, kuchyňka a schodiště vedoucí do prvního patra. To stoupá vzhůru skrz nádherný malovaný strop ze 17. století, který Jiří Anderle zachránil před zničením během rekonstrukce Martinického paláce.

Ve druhém patře v podkroví má umělec ateliér, z něhož lze vidět věže katedrály. Při pohledu zvenčí okno nevypadá nijak vysoko, ale zevnitř je bez štaflí téměř nedostupné: „Myjeme ho maximálně jednou za rok. Vždy musím po žebříku vylézt na skříň, vysadit ho a podat dolů,“ směje se pan Suchánek. Jeho troj nepřestává domek nemá dvorek, a proto jsou otevřená okna jednou z mála možností, jak si užít slunečních paprsků. Ve třetím patře v podkroví má umělec ateliér, který využívá v létě.

Vladimír Suchánek vyrostl na vesnici, odkud se později s rodiči přestěhoval do svého rodiště, Nového Města nad Metují. „Za plotem jsme tehdy měli bažantnici, takže jsem byl zvyklý slýchat ten typický bažantí křik. Když jsem se později nastěhoval sem a z jedné strany jsem slyšel loretánské zvonky a z druhé strany bažanty z Lumbeho zahrady, byl to balzám na duši,“ vypráví. „Jednou jsem tu dokonce potkal ježka a letos v zimě tady v noci chytila liška zajíce. Tady je v noci takové ticho, že když někomu spadnou klíče, člověka to vzbudí.“

Na turisty si pan Suchánek nestěžuje, při tvorbě ho neruší, ačkoliv do oken jeho domku často nahlížejí. O to, aby si Nový Svět zachoval historický ráz, ale bojovat. V 90. letech například na poslední chvíli zabránil stavbě hotelu v zahradě kapucínského kláštera. „Tehdy už měla nějaká arabská firma téměř podepsanou smlouvu – a já se náhodou dozvěděl, že se kvůli tomu má projednávat změna územního plánu. Nakonec se nám to podařilo zarazit,“ vzpomíná a nenápadně kouká na hodiny. „Víte, já nejsem hospodský typ, ale teď na stará kolena jsem začal každé úterý chodit k hrabalovskému stolu u Zlatého tygra. Vminulosti jsem se tam občas zastavil, protože jsem se s Bohumilem Hrabalem znal. Po spisovatelově smrti zasedl na jeho místo můj dlouholetý přítel, kunsthistorik František Dvořák. Když František zemřel, bylo mu 95 let, nabídli jeho přátelé to místo mně. Mám co dělat, abych vypil jedno pivo, ale hospodští už mě znají. Když náhodou vypiju dvě, hodně to oceňují,“ uzavírá pětaosmdesátiletý umělec.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...