Když v roce 1937 sovětské orgány zveřejnily výsledky posledního sčítání lidu, zjistilo se, že během tří let se někam podělo 6 milionů Ukrajinců. Byl to šok a než se šéf sovětské Hlavní správy pro registraci Ivan Kraval vzpamatoval, dali ho popravit. Nedošlo mu včas, že sčítání lidu je především věc politická. Hrůzný úbytek Ukrajinců byl „nápadný“. A tak se v roce 1939 sčítají lidé znovu, protože ta dva roky stará zpráva o počtech občanů byla prohlášena za neplatnou.
Někteří ruští experti ale přesto dodnes tvrdí, že Ukrajina se snaží ztráty zveličovat. Prý je mnohem přesnější výpočet historika Stanislava Kulčinského, který za přímé oběti hladu pokládá „jen“ 3 miliony 238 tisíc osob. Nic to nemění na tom, že hlad Ukrajinu zcela zdecimoval.
Ti, kteří ho přežili, jako devětaosmdesátiletý Ukrajinec Viktor Geraščenko, vzpomínají na ty nejhrůznější výjevy prakticky bez emocí. Geraščenko se nemůže zbavit noční můry o sousedce, která kvůli hladu zešílela a zabila svou šestiletou dceru, aby ji pak snědla.
Ukrajinci dnes hovoří o politicky organizovaném hladu, kvůli kterému vymřelo 25 procent obyvatel tehdejší Ukrajiny. Šlo o největší katastrofu způsobenou nedostatkem potravin za celé minulé století.
Za smrtí milionů lidí stály zločinecké sovětské zákony. Stále není ale jasné, zda vedení SSSR rozhodlo o konfiskaci potravin kvůli tomu, aby vyhladilo Ukrajince, aby zničilo soukromé zemědělce, nebo „jen“ potřebovalo obilí na splácení zahraničních půjček, které si sovětský stát vzal na nákup průmyslového zařízení do továren. Během hladomoru SSSR exportoval 1,7 milionu tun obilí do zahraničí. To je množství, které by stačilo k nasycení všech hlady zemřelých.
