Nano znamená řecky trpaslík. Ve známé pohádce oplývá sedm trpaslíků rozličnými vlastnostmi.
Podobně všestranné jsou i nanočástice. „Kousky“ stříbra, titanu nebo uhlíku milionkrát menší než milimetr. Přidávají se do materiálů, které díky tomu získávají unikátní vlastnosti. Jaké to vyvolá společenské a ekonomické dopady? Na trhu se již nabízejí tenisové rakety tlumící vibrace, prádlo a ponožky voňavé i po několika dnech nošení nebo přípravky na likvidaci plísní. Z laboratoří pak proudí zprávy o vývoji nanorobotů dopravujících léky přímo do zhoubného nádoru, o superodolných náhradních kloubech, výkonných počítačích velikosti pětikoruny, téměř nezničitelném laku na auta, schopném odolat i „jízdě“ pětikoruny po kapotě, nebo o samočisticích fasádách domů.
Nanočástice se prosazují rovněž v kuchyni. Přidáním stříbra se plastové obaly na potraviny stávají zabijákem bakterií a chrání obsah delší dobu před zkázou. Stejné vlastnosti má kuchyňské náčiní, příbory nebo prkénko na krájení masa.
Prodávají se již také potraviny obohacené nanočásticemi. Například olej, který brání přesunu cholesterolu ze zažívacího traktu do krevního oběhu, čokoláda obohacená živinami a chudá na cukr, minerálka vybavená antibakteriální obranou, a proto bez chemických konzervačních látek, nebo čaj potlačující množení virů, volné radikály a hladinu cholesterolu.
„Zboží je zatím drahé, protože se ještě nevyrábí ve velkém množství, ale vývoj naznačuje, že nanotechnologie mají v potravinářství velký potenciál. Odhady renomovaných konzultačních společností uvádějí, že za dva roky by mohla tržní hodnota aplikací dosáhnout šesti až dvaceti miliard dolarů,“ říká ekonom Michal Pazour z Technologického centra Akademie věd. V rámci evropského projektu ObservatoryNANO poskytuje toto pracoviště jako jediné z nových členských zemí EU analýzy k ekonomickým dopadům. Podklady dostává Evropský úřad pro bezpečnost potravin.
S rychlým rozvojem nanotechnologií souvisí důležitá otázka zdravotních rizik potravin. Díky svým rozměrům totiž mohou „kousky“ stříbra, titanu nebo uhlíku pronikat až do nitra buňky. „Využití nanotechnologií v obalech nebo v potravinách je stále v počátcích. Dosud není dostatek informací o tom, jak některé nanočástice působí na lidský organismus, jsou-li jím přijímány, do jaké míry se v něm rozpouštějí a dále migrují,“ dodává inženýrka chemie Gabriela Salejová z technologického centra, která se rovněž podílí na přípravě podkladů v rámci projektu ObservatoryNANO.
Podle jejích analýz se potravinové obaly s označením „nano“ nebo „ultrafine“ používají zejména v Číně, v Jižní Koreji a rovněž ve Spojených státech.
V Asii není výroba těchto obalů regulována, a proto je tam jejich vývoj nejdál. „Hnacím motorem jsou nižší finanční náklady. Například PET lahve obohacené nanočásticemi mohou být subtilnější, takže se na jejich výrobu spotřebuje méně ropy, díky tomu klesnou i náklady na přepravu ve srovnání s těžšími skleněnými lahvemi a nanočástice rovněž umožní PET lahve biologicky recyklovat,“ vypočítává ekonomické dopady Michal Pazour.
Nabídka pro parlament Pokud se na evropském trhu objeví potraviny s nanočásticemi, jde o nelegální dovoz. „Evropa zatím nemá legislativu o nanomateriálech přímo v potravinách,“ říká Salejová. Přitom zejména spotřebitelé požadují jednotné značení potravinářských výrobků s nanomateriály a také příslušný zákon.
Nekontrolovaná expanze na evropském trhu přitom může ohrozit potenciální prospěch, který můžou nanotechnologie přinést potravinářskému průmyslu. Anejde jenom o delší trvanlivost a lepší chuť. Ve vývoji jsou nanokapsle, které by dodávaly lidskému tělu například zinek, selen, chrom a další stopové prvky v bioaktivní, tedy stravitelnější formě. Rovněž nanosenzory pro monitorování bezpečnosti a kvality potravin by zřejmě zákazníci přivítali.
Michal Pazour přitom nevylučuje, že nanotechnologie v potravinářské oblasti mohou dostat v Evropě stejně špatnou nálepku jako geneticky modifikované organismy známé pod zkratkou GMO. „Obecně jsou obyvatelé tohoto kontinentu konzervativnější než v Asii a ve Spojených státech. Proto je nutné komunikovat s veřejností,“ vysvětluje Pazour.
Ovšem vědcům z firemního výzkumu lidé asi těžko uvěří. Michal Pazour považuje za optimální vznik trojúhelníku s vrcholy: vědci, nevládní organizace a státní instituce. Například v Německu se o nanotechnologie zajímá svaz spotřebitelů, který v zájmu zákazníků jedná s Evropským úřadem pro bezpečnost potravin.
V Česku by takovou roli mohlo hrát Sdružení obrany spotřebitelů. Na otázku, jestli připravuje nějakou osvětovou akci o přínosech a možných rizicích nanopotravin, mluvčí sdružení Jan Votočka říká: „Bezpečnost potravin je jedním z navrhovaných témat nejbližší kampaně a v jejím rámci by se jistě o nanotechnologiích v potravinách mluvilo. Ale akce zaměřená výhradně na tyto potraviny se nepřipravuje.“
Mnohem silnější roli v přípravě zákonů o bezpečnosti potravin by měl podle Michala Pazoura sehrát parlament. Pokud projeví poslanci nebo senátoři zájem, poskytne jim výsledky expertiz o socio-ekonomickém dopadu vyvolaném nanotechnologiemi. Zároveň ale skepticky dodává, že když před časem jeho kolega nabízel uspořádání semináře na odborné téma, nesetkal se u představitelů poslaneckého výboru pro vědu s žádným zájmem.
Podobnou zkušenost s parlamentem má Sdružení obrany spotřebitelů, které navrhovalo poslaneckou zákonodárnou iniciativu k určení pravidel týkajících se zásahů vědy do potravinářství a zemědělství včetně užití nanotechnologií. „V rámci podvýboru pro ochranu spotřebitele se návrh nestihl v minulém funkčním období dostat ani na program jednání,“ říká mluvčí sdružení Jan Votočka a doufá, že se o návrhu bude jednat v budoucnu.
Doufejme tedy, že současný parlament, s více než polovičkou nováčků, zaujme k případné nabídce analýz o nanopotravinách vstřícnější postoj.
Stamiliony v propadlišti Ke společensko-ekonomickým dopadům je nutno připočíst ještě jeden faktor. Do vývoje aplikací investuje řada potravinářských gigantů, jako Nestlé, Unilever, Heinz a další. Celosvětově to je přes 400 firem a podle odhadů může jejich počet během deseti let vzrůst až na 1000. Na vývoj tečou peníze také z veřejných zdrojů. Ve Spojených státech investovali v letech 2000 až 2005 přes 15 milionů dolarů, Evropská unie podpořila přibližně 30 projektů zaměřených na různé aplikace.
Základní výzkum však zdravotní rizika jednotlivých typů nanočástic teprve mapuje. Přitom mnohdy stačí, aby nanočástice měla jen nepatrně jiný rozměr nebo tvar, a její schopnosti se zásadně mění. „Asi nikdy nepoznáme všechny vlastnosti všech nanočástic,“ říká profesor Miroslav Mašláň, vedoucí Centra pro výzkum nanomateriálů na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Pokud výzkum odhalí vážná zdravotní rizika, skončí miliony investované do aplikací v propadlišti? Odpověď budeme patrně znát v roce 2012, kdy projekt ObservatoryNANO skončí a bude mít dost podkladů pro rozhodnutí.
