Tygře, tygře planoucí

Nejdokonalejším estetickým dílem, které se kdy ve vesmíru vyskytovalo, je tygr. Žádný popis není schopen vyjádřit nádheru toho stvoření. Je možné se jí jen přiblížit, jako to udělal velký mystik William Blake ve své slavné básni, jejíž první sloka uhrančivě vstoupí do paměti: „Tiger! Tiger! Burning bright, / In the forests of the night / What immortal hand or eye / Could frame thy fearful symmetry?“ Zatímco výskyt člověka může být předmětem dohadů, zda nejde třeba o nějakým kosmický omyl, a jeho vývoj z opice se navzdory sklonu k sebechvále jeví jako docela pravděpodobný, u mnohem staršího tygra nepřestáváme spolu s Blakem žasnout. Je nepředstavitelné, že by takový organismus mohl vzniknout jen nějakou evolucí, nějakým darwinovským přirozeným výběrem, nějakým náhodným přírodním procesem. K čemu by byla ta plýtvavá nádhera barevných kreseb na jeho srsti, ta štíhlost a robustnost, ta dokonalá souměrnost děsu a krásy, zabijáckosti a harmonie? Blake složil svou báseň ze samých otázek, neboť nad tygří existencí lze jen žasnout a cítit posvátnou hrůzu: „čí ruka nesmrtelná / stvořila krásu tak děsivou? (překlad Jiřího Joska) nebo „Kdo vzal smrti její moc / a dal ti strašnou souměrnost? (překlad Zdeňka Hrona). „Jaká síla, jaký um / připnuly šlachy ke svalům? (Josek) nebo „Který fortel, které ruce / utkaly tkáň tvého srdce“ (Hron). A pak „Kdo na kovadlinu tě nes, svíraje v kleštích krutý děs? (Josek) nebo „Kdo dal řetěz? Kdo jej kul? / V které výhni mozek žhnul?“ (Hron).